Kláru znám od třetí třídy. Od té doby jsme se staly nejlepšími kamarádkami a prožívaly jsme spolu celou základku. Nerozdělilo nás ani to, že jsme každá šla na jinou školu – ona „jen“ na rodinku, já na ekonomku. Zdálo se, že naše přátelství ustojí absolutně všechno.
Kluci
Jako všechny holky, i nás zajímali kluci. Klára měla jiný vkus než já, tak jsme si nelezly do zelí ani po této stránce. Už dřív jsem si všimla, že ji více zajímají starší muži. Když nám bylo sedmnáct, jejím partnerům bylo nejméně o deset víc. V tomhle věku to ještě nebylo až tak do očí bijící.
První náznak krize přátelství
Když mi bylo třiadvacet, seznámila jsem se s Petrem. Jakožto správná kamarádka jsem se jí chtěla pochlubit (a až teď mi dochází, že já Klářiny partnery – až na toho posledního – vlastně nikdy nepoznala…), a tady padla kosa na kámen. Klára prostě zkonstatovala, že se jí Petr nelíbí. Tečka. Byla jsem z toho sice smutná, ale co se dalo dělat. Jak říkala už Božena Němcová: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem,“ a tak jsem to brala.
Čas plynul, já stále byla s Petrem, a Klára střídala partnery ve zhruba ročním tempu. Když mě Petr požádal o ruku, nebyl důvod neříct ano. Tak nějak jsem doufala, že mi Klára půjde za svědka. Ale dost mě překvapila. Řekla mi: „Nezlob se, já na svatby nevěřím, navíc ho nemám ráda.“ Ukrutně mě to mrzelo, naštěstí má druhá velmi dobrá kamarádka mi s velkou radostí kývla. Ta Petra totiž bere jako mladšího bráchu a má ho skutečně ráda.
Klára a Robert
Krátce po naší svatbě se Klára seznámila s Robertem – rozvedený, starší „jenom“ o osm let, s malým synem. Toho mi už představila, a ujišťuji vás, že jsem k němu přistupovala bez předsudků a pocitu „když tobě se nelíbí Petr, mně se apriori nebude líbit Robert…“ Ale je to tak, nelíbil se mi. Když pominu vzhled, za který člověk nemůže – prostě někdo naroste do dvou metrů, jiný stěží do metru sedmdesáti, někdo má statnou postavu a jiný je za groš kudla – Robert byl typ chlapa, který se lekne, když bouchnou dveře. A co víc – neustále obhajoval excesy své bývalé manželky a omlouval je slovy „Ona za to nemůže, ona je blíženec…“
Krize
Jako každému páru, ani Kláře s Robertem se krize nevyhnula. Klára ji vyřešila po svém – přestože pořád pěla ódy na to, jak dobře jim to funguje v posteli, našla si milence. A údajně se tím vyřešily veškeré partnerské neshody. O milenci mluví jako o externistovi. Je o dobrých dvacet let starší než ona, scházejí se pokoutně – někdy třikrát do týdne, někdy jednou za měsíc… Že to není vůči Robertovi fér, nechat ho v iluzi, že se krize zdárně vyřešila, a zatím si chodit za externistou, to Klára neřeší.
Sňatek z rozumu
V srpnu mi přišla smska, „Krásné odpoledne přejí Novotní,“ a mně došlo, že se vzali. Zavolala jsem Kláře, abych jí poblahopřála k svatbě, i když mě mrzelo že mne ani na obřad nepozvala. Dozvěděla jsem se, že svatba byla jen se svědky a prakticky proto, že se dohodli, že to tak bude lepší kvůli úřadům. Takže ne F.L.Věk, ale má kamarádka napsala další pokračování sňatků z rozumu…
Milence se nevzdám
Během tohoto rozhovoru jsem se Kláry nenápadně zeptala, a co externista. Okamžitě mi odpověděla, že není důvod se jej vzdávat, když jim tak skvěle vyřešil partnerskou krizi. Jak Roberta zrovna nemusím, přiznám se, že mi ho bylo líto. Spokojeně se veze na vlně novomanželského štěstí a ani netuší, jak pevně mu na hlavě sedí parohy od té, kterou si vzal a které věří, že s ní mu to konečně už vyjde…