Zní to jako příběh z telenovely a kdyby se to nestalo mně, skoro bych nevěřila, že něco takového je vůbec možné. Studovala jsem a před dokončením vysoké jsem odjela na rok na stáž do Španělska. Madrid jsem si zamilovala hned po příjezdu, ale to jsem ještě netušila, že tu potkám osudovou lásku.
Celé se to semlelo během pauzy mezi semestry, kdy se mi nechtělo odjíždět domů do Čech do zimy. Chtěla jsem trochu cestovat. A i když to nebylo na povalování na plážích, přemluvila jsem spolužačku a odjely jsme spolu do Valencie. Jely jsme podél pobřeží, vždycky jsme si našly nějaké bydlení. Nebyla sezóna, tak se to dalo i zaplatit.
Bylo to nádherné a já na jedné diskotéce narazila na krásného kluka. Říkal, že jeho rodiče mají nedaleko dům a on se tam trochu nudí. Ale jel je navštívit, než začne nový semestr. Studoval taky v Madridu, medicínu. Říkal, že to je rodinné prokletí, všude samí doktoři. Protancovali jsme spolu půlku večera. Fabio byl strašně zábavný a hrozně se mi líbil. A když jsme odcházeli, dali jsme si na sebe e-maily, že si napíšeme, až začne škola.
Myslela jsem si, že ten zážitek z diskotéky se brzy vytratí, až zase začne škola. Ale byl to Fabio, kdo po návratu do Madridu napsal první. A pro mě začalo nejkrásnější období mého života. Začali jsme spolu randit a hned po měsíci jsem se k němu nastěhovala. Měl ve městě byt, který mu platili rodiče.
Zamilovala jsem se jako lusknutím prstů. Když nemusel sedět nad knížkami, věnoval se hlavně mně. Dokonce mi tvrdil, že si z něj dělají kamarádi legraci, protože si ani nepřijde zahrát fotbálek. Jestli jsem ho náhodou nezačarovala. Já byla šťastná a nemyslela jsem na to, že za pár měsíců mi končí stáž a já se budu muset vrátit domů a dodělat školu, zbýval mi poslední rok. Chtěla jsem to rychle dodělat a nějakým způsobem se vrátit za Fabiem. Zdálo se, že on vůbec nepochybuje o naší společné budoucnosti. A to mi dodávalo sílu.
Odjezd zpátky do Čech byl tak bolestný, úplně mi to rvalo srdce, ale když za mnou ani ne po třech nedělích Fabio přijel a my strávili nádherný prodloužený víkend procházkami po Praze a milováním v malém hotýlku, věděla jsem, že se nemusím o náš vztah bát. Bylo to stejné jako tehdy v Madridu. Celý další rok jsme oba studovali a já vydělávala na letenky, abych mohla za Fabiem co nejčastěji cestovat, mezi tím on létal za mnou. Do toho jsem dodělávala poslední zkoušky a psala diplomku.
Domlouvali jsme se, co bude dál, protože Fabio měl před sebou ještě další dva roky medicíny. Chtěli jsme to zkusit tak, že bych já hledala práci přímo v Madridu a on v klidu dodělával školu. Všichni naši kamarádi, ať ve Španělsku nebo u nás v Čechách, nám říkali, že k sobě patříme, že jsme jako jin a jan, dvě strany jedné mince. Viděli jsme před sebou společnou budoucnost.
Když jsem za Fabiem jela těsně před státnicemi, setkali jsme se v Madridu také s jeho rodiči. Bylo to velmi přátelské, na všechno se mě vyptávali, měla jsem z toho skvělý pocit. Jenže to jsem netušila, co přijde potom. Po příletu do Čech jsem měla plnou hlavu státnic. Na nic jiného jsem se nemohla vůbec soustředit, Fabio mě podporoval na dálku, i když pak těsně před zkouškami nepsal a nevolal už tak často.
Nevěnovala jsem tomu pozornost, byla jsem vyklepaná ze zkoušek. Navíc jsme měli naplánované, že pak hned přiletím a oslavíme to. Jenže k tomu už nikdy nedošlo. Volala jsem mu jako prvnímu, že to mám. Gratuloval mi, ale zněl divně. Ptala jsem se ho, co se stalo, jestli nemá radost. Že já jsem šťastná a asi ho zlíbám radostí, až ho uvidím. Na to mi odpověděl, že asi není dobrý nápad, abych za ním teď jezdila. Prý o nás dvou dlouho přemýšlel a není si jistý, že se chce dva roky před koncem školy takhle silně vázat. Bylo to, jako když mě opaří.
Je to devatenáct let od chvíle, kdy se tohle stalo, byl to jeden z našich posledních hovorů. Byla jsem jako šílená, psala jsem mu dopisy, mejly, volala jsem. Přestal reagovat na všechno. Asi až po měsíci od tohohle našeho podivného rozchodu jsem se přes společné známé dozvěděla pravdu. Že na něj uhodili rodiče, že si prý náš vztah nepřejí, vymlouvali se na všechno možné, ale vyšlo z toho, že tradiční, bohatá španělská rodina nechce do rodiny holku z Čech.
A je jim jedno, že jsem krásná, vzdělaná, inženýrka z ekonomky. Jasně a taky z paneláku na Proseku. Chtělo se mi řvát. A prý byl Fabio stejně zdevastovaný jako já, protože mě miluje. Proč se jim nevzepřel? Rodiče mu prý údajně pohrozili, že mu přestanou platit byt, školu. A že on chce být doktorem, odmala se na to připravuje. Prostě to vzdal. Mě se vzdal…
Mám dobrou práci, svůj titul, umím jazyky, ale jsem jako zakletá princezna. Žiju sama, první roky jsem se na žádného chlapa nemohla ani kouknout, pořád jsem čekala, že je to jen nějaká zkouška, která skončí, a my zase budeme spolu, vezmeme se, pořídíme si děti. Taky jsem asi prostě nenarazila na nikoho, kdo by ke mně tolik pasoval. To Fabio byl to puzzle, které přesně zapadalo do mojí životní skládačky. Žádný další kousek puzzle není tak přesný, buď některý záhyb přečuhuje, nebo ho kousek chybí. To on byl a je moje životní láska…
Nejsem jeptiška, mám život ráda, cestuju. Občas s někým chodím, pomilujeme se. Jednou jsem dokonce vydržela s jedním chlapem půl roku, ale to byl rekord. Jsem už trochu cynická a narovinu všem říkám, že se mnou asi nevydrží. Kolegyně mi tvrdí, že jsem strašně náročná, jenže jak můžu nebýt. Kdybych aspoň slyšela z jeho úst: „Nechci tě, nemiluju tě, miluju jinou ženu…“ Prostě kdyby to skončilo. Jenže já mám nějaký vnitřní pocit, že to stejné cítí i on.
Možná žije svůj dokonalý doktorský nalinkovaný život ve sluncem zalitém drahém domě, ale ve skutečnosti by byl raději se mnou. Jsem o tom přesvědčená, ale možná se pletu a on na mě dávno zapomněl. Nevím… Nebudu ani rozebírat, jak moje rodiče mrzí, že jsem zůstala sama. A že všechny moje kamarádky mají dávno rodiny, manžely, některé se už stačily i rozvést.
Chtěla bych žít normálně, ale nějak mi to nejde. Nevím, co mě čeká. Věčná samota?
Kateřina Ella
7. října 2024