Klára a její manžel mají poklidný vztah a doma vše funguje. Klára se ale domnívá, že je to hlavně kvůli tomu, že se její manžel vybije v práci. Na její účet.
S manželem jsme se brali před čtvrt stoletím. Zní to hrozně, když to takhle řeknu, ale uteklo to jako mávnutím proutku. Do manželství jsme vstupovali z lásky, žádný potomek na cestě nebyl a ani jsme ho ještě nějakou dobu neplánovali. Měli jsme totiž jiné cíle. Doba po revoluci přála odvážným a spousta lidí se dala na podnikání. I my jsme měli v plánu si založit vlastní firmu, abychom mohli být svými pány, což se nám na konci 90. let podařilo. K tomu se mi ale také podařilo otěhotnět, což úplně v plánu nebylo. Rozhodli jsme se však, že to nějak zvládneme.
A tak se ze mě stala sekretářka. S malým dítětem jsem neměla tolik času se firmě věnovat, takže jsem se věnovala především papírování a podobným záležitostem. Brzy se nám narodilo druhé dítě, firmu jsme však s manželem pořád táhli ve dvou. Neměli jsme se špatně, práce nám vynášela, ale zaměstnávat další lidi by se nám nevyplatilo. Postupem času se ale přece jen byznys začal rozjíždět víc a víc a práce bylo tolik, že jsme ji ve dvou nemohli stihnout. A tak jsme pomalu začínali najímat nové zaměstnance a také jsme si mohli dovolit nové prostory.
S manželem jsme se dohodli, že po mateřské dovolené se do práce vrátím jako zaměstnanec, protože to pro nás oba mělo spoustu výhod. Strašně jsem se do nového prostředí těšila, protože jsem po letech strávených doma s dětmi toužila po společnosti jiných lidí a také jsem doufala, že se moje práce bude vyvíjet. To jsem se ale spletla. Zůstala mi funkce „sekretářky“, protože by prý bylo zdlouhavé a zbytečné zaučovat někoho nového, když se v té práci já vyznám nejlépe. Na jednu stranu jsem to chápala, na druhou stranu jsem přece byla spoluzakladatelem firmy! To ale někteří zaměstnanci ani nevěděli, a tak sice brali na vědomí, že jsem šéfova manželka, ale dávali mi občas najevo, že jejich pozice je přece jen důležitější než ta moje.
Nebylo se ani čemu divit, když to viděli u svého šéfa… Můj manžel mě totiž v práci začal před ostatními ponižovat. Sice jsem měla výhodu, že jsem mohla odejít, když to bylo kvůli dětem nebo jiným rodinným záležitostem potřeba, na druhou stranu jsem si to „vyžrala“ jinde. Manžel totiž nemá problém mě seřvat před ostatními, když něco není hotové včas nebo když na něco zapomenu. Často mi připadá, že si vyloženě hledá záminky, jak mi dát co proto. Samozřejmě se neozývám veřejně, protože nechci, aby měli zaměstnanci pocit, že si v práci vyřizujeme účty z domova. Doma jsem si ale dupla a ptala jsem se, co to má znamenat. Manžel se smál a začal mě chlácholit, ať to neberu vážně, že jen chce zaměstnancům ukázat, že jsme na stejné úrovni, ačkoliv jsem jeho žena. Aby prý si nemysleli, že mi nějak nadržuje nebo tak něco. Sice jsem si v duchu říkala, co je jim do toho, ale na druhou stranu jsem chápala, že chce mít v práci klid. A tak jsem zase chvíli byla zticha.
Jenže situace se nemění a není dne, aby si manžel něco nenašel. Říkám mu, že to přehání, a mám pocit, že se tím svým způsobem nějak ukájí. Jinak žádné problémy nemáme, doma se krom této věci nehádáme, manželství nám klape a všechno funguje tak, jak má. Často si ale říkám, že je to možná právě kvůli tomu, že se manžel vybije v práci, kde nemám moc šanci mu odporovat, a doma potom máme harmonii a klid. Nedávno jsem navíc zaslechla na toaletách dvě kolegyně, jak se o nás baví. Říkaly o mně, jaká jsem puťka, že si to všechno od manžela nechám líbit, a že by měl na lepší ženskou, než jsem já. Ten večer se u nás rozpoutala velká hádka, kdy jsem manžela v závěru prosila, aby toho nechal, nebo si najdu práci jinde. Jenže on se pořád tváří, jako by se nic nedělo, a nedá se s ním mluvit. Asi se opravdu budu muset poohlédnout po něčem jiném, ale na druhou stranu se mi nechce opouštět to, co jsme spolu vybudovali…