Dobře slyším a mám dobrý čich. Tyhle vlastnosti mi někdy vadily, protože mne každý šustot probudí a zápach z cigarety přeladí náladu na blbou. Ovšem tuhle prvomájovou noc jsem jim byla vděčna za neobyčejný zážitek.
KOUŘ ZLODĚJ - POLICIE
aneb druhého nemá je
Dobře slyším a mám dobrý čich. Tyhle vlastnosti mi někdy vadily, protože
mne každý šustot probudí a zápach z cigarety přeladí náladu na blbou. Ovšem
tuhle prvomájovou noc jsem jim byla vděčna za neobyčejný zážitek.
Bydlím ve zvýšeném podlaží paneláku, takže když si páníčkové venčící
pejsky zapálí cigaretu a postávají u vchodových dveří, mám kouř hned u
sebe v pokoji. Po delším úsilí jsem své sousedy zpacifikovala natolik, že
už ohleduplně postávají kus dál.
Z neděle na pondělí bylo krásně, noc spíš srpnová než prvomájová,
takže jsem okno otevřela dokořán a jen zatáhla záclonu. Bylo půl čtvrté
ráno, když mne probudil silný cigaretový kouř. Ještě v polospánku jsem v
duchu sakrovala a jak jsem se tak zvedla z postele, abych se podívala, kdo mi
tropí pod oknem nepřístojnosti, uslyšela jsem kroky odcházející od
vchodu. Osvětlená ulice mi nabídla velice zajímavý děj: mladý, cca 20
25 letý štíhlý muž, krátce střižených hnědých vlasů, zelené tričko,
džíny, přešel chodník a přistál u zaparkovaného černého vozu s cizí
espézetkou. Ode mne cca patnáct metrů. Zkusil dveře ze všech stran, rozhlédl
se kolem i po spících oknech a zvolna odcházel k metru. Protože je v okolí
dost dívek na vdávání, usoudila jsem, že je to nejspíš nějaký pečlivý
milovník, který po požitém alkoholu nechává prozřetelně auňák na místě
činu. Kouř se mi z ložnice zatím vytratil, stejně tak i můj vztek a já si
šla do lednice pro sklenku džusu. Před ulehnutím jsem ještě mechanicky
pohlédla znovu z okna a ztrnula. Mládenec byl zpět u auta a tentokrát už v
pilné akci. Opřený o vedle stojící vůz pracoval u okénka. Ostražitě
neustále kontroloval situaci kolem. Co teď? Srdce jsem najednou měla v krku.
Přede mnou vítr lehce povíval záclonou, která mu jediná bránila v pohledu
na stojící vyděšenou ženskou. Opatrně jsem vzala mobila a odplížila se
do vedlejšího pokoje. Policie, prosím. Ohlásila jsem jméno naší
ulice i číslo domu, před jehož vchodem se zmíněná akce odehrávala. A
znovu se odebrala na svou pozorovatelnu.
Po chvíli už seděl uvnitř. Udivovala mne jednoduchost a lehkost pozorované
akce. Všude jsem četla o tom, jak nenáročné a rychlé je otevření jakéhokoli
auta. Teď jsem sledovala krádež LIVE. Mladý muž však záležitost nijak
neuspěchával. Sice permanentně hlídal, jestli někdo odněkud podezřele
nevyčnívá, ale pracoval poměrně zvolna. Auto se nepozorovaně pohnulo,
vycouvalo z parkující řady a jen nezapnutá světla rozjíždějícího vozu
dávala najevo, že to s oním řidičem nebude zcela košer. Tiše předoucí
motor zaregistroval odborníka a já se stala poslední obyvatelkou naší
ulice, která mizející autíčko viděla.
Nevím jak dlouho jsem ještě udiveně stála a pozorovala prázdné místo.
Bylo chvíli před čtvrtou. Prošla jsem se po bytě a uvařila si čaj. Na
spaní jsem najednou neměla nejmenší pomyšlení. Zpět do ložnice mne přivolal
až skřehotavý zvuk policejní vysílačky. Před uvolněným místem stálo bílé
policejní auto. Sledovala jsem ze své tmy druhý díl akce. Z vozu nikdo
nevystoupil. Proč také. Za pár minut odjeli, já dopila čaj a přeci jen
pokračovala ve spánku.
Ráno jsem si jen vzpomněla na známou legrácku: Prvního máje druhého
nemá je
Autor: Tereza