Jak jste vlastně přišla na to, že nesmíte lepek?
Vždycky, když jsem se najedla, jsem se cítila, jako kdybych měla v žaludku krokodýla, tak mě to bolelo. Měla jsem opuchlé břicho, velké potíže s trávením a dlouho nikdo nemohl přijít na to, co mi vlastně je. Před dvěma lety jsem se seznámila se svým přítelem (hudebník Michal Škrabák, frontman kapely River Jordan - pozn. red.). Jeho tatínek je biochemik, zajímal se o můj stav a nakonec to byl on, kdo přišel na to, že za mými problémy je čtveřice obilovin - pšenice, ječmen, žito, oves! Pak už to bylo o mnoho jednodušší, začala jsem držet bezlepkovou dietu… Až po celém roce diety jsem začala cítit, že to začíná být dobré, zhubla jsem o pět kilo a od té doby si tu váhu držím.
Podle nutričního poradce Petra Macha jsme v současné době poněkud „přelepkováni“ a „přelaktózováni“. Tvrdí, že dnešní výživová doporučení jsou zastaralá a velmi zatěžující. Myslíte si, že by méně lepku prospělo i člověku, který není celiak?
Já myslím, že nic se nemá přehánět. Můžu vám například říct, že jsem bezlepkovou dietu doporučila jedné kamarádce, u které to zafungovalo velmi dobře. Jakmile vynechala mouku, začala hubnout a cítí se líp, má víc energie.
Jak to řešíte při natáčení? Vycházejí vám lidé od cateringu vstříc?
Právě lidé z cateringu jsou úplně úžasní, skutečně mi vyšli vstříc. Ihned se zajímali o to, co tedy vlastně můžu jíst, a starají se o mě. Jinak si ale také připravuju jídlo sama… Máme domácí pekárnu, ve které si pečeme chleba a vyrábíme těsto na bezlepkovou pizzu, langoše, bagetky, takže mám pocit, že mi vlastně nic nechybí.
Máte pocit, že se o celiakii u nás hodně ví?
Naopak, myslím si, že tady není dobrá informovanost. Lidé vůbec nevědí, o čem to mluvím. Zpočátku jsem měla pocit, že se mi mí herečtí kolegové spíš smějí, dívají se na mě dost nedůvěřivě, asi si mysleli, že si vymýšlím…
Očekáváte radostnou událost. Jak jste se vcítila do role budoucí maminky?
Od začátku svůj stav prožívám jako opravdový zázrak. Nejprve jsem však měla období, kdy jsem se cítila v permanentním smutku, potřebovala jsem tu změnu v sobě zpracovat. Teď se vše ustálilo, snažím se v sobě mít permanentní pozitivní energii, poslouchám své tělo… Moc ráda si povídám s kamarádkami, které už zkušenosti s mateřstvím mají, ale nenechávám se od nich nijak zásadně ovlivnit. Hodně žen odkládá těhotenství, budují si napřed kariéru, ale já to cítím jako požehnání, které přišlo, když mělo přijít. Co se týká sledování nemoci, jen chodím častěji na krevní testy. Těhotenství jinak prožívám jako každá jiná maminka, ani nemám speciální chutě, jen musím dávat velký pozor na to, co jím. V tom to určitě mám trochu jednodušší než jiní celiaci - můj přítel provozuje firmu na bezlepkové potraviny. To považuji za velmi šťastnou náhodu a výhodu!
Před časem jste hrála v seriálu „Ordinace v růžové zahradě“, v současnosti v „Cestách domů“ - cítíte se nyní víc „ostřílená“?
Určitě, „Ordinace“ byl můj první dlouhodobější herecký zážitek, byla jsem tehdy doslova hozená do vody, nezakořeněná, divoká… V „Cestách“ jsem mnohem klidnější a jistější.
Jací jsou vaši herečtí partneři?
Z každého si vezmu to nejvíc pozitivní. Nikdy jsem na nikoho z nich nezanevřela. Samozřejmě, když máte vedle sebe člověka stejné věkové kategorie, jinak se uvolníte. Každý vám také nastavuje jakési pomyslné zrcadlo, které vám umožní lépe poznat samu sebe. Víte na čem popracovat. Hodně to sleduji, protože vím, jak je to pro můj herecký růst důležité. Sama jsem dostala zajímavé „kopance“, které mě posunuly dál.
Hrajete raději v divadle, nebo v televizi?
Nedokážu říct, jestli raději to, nebo ono, obojí má svá specifika. Divadelní roli se učíte postupně, zkoušíte každý den, každá vaše obava se rozebírá na zkoušce, víc do toho dáváte svoje nápady, zkoušíte doma… do postavy toho logicky dáte víc. U natáčení zdaleka tolik času není, jste více na place, dostáváte připomínky… tam se vždycky naučím pořádně text, abych natáčení neblokovala.
Na kterou svoji divadelní roli ráda vzpomínáte?
Když jsem hrála v Ostravském divadle, měla jsem moc ráda jednu ruskou hru, která se jmenovala „Panočka“. Byl to divadelní horor a hráli jsme to pod vedením ruského režiséra. Já hrála Panočku, zkoušela jsem svést hrdinu, který věřil v Boha, na cestu Satanovu. To představení bylo opravdu zvláštní, asi se tam vždycky probudily nějaké temné síly. Kamarádka to chtěla vyzkoušet, vzala si s sebou skleněný krystal - a představte si, že na konci hry byl ten krystal celý rozpraskaný… Lidé se opravdu báli!
Kam se na vás můžeme jít podívat v Praze?
Hrajeme ve Studiu 2 představení „Zdravý nemocný“ s Karlem Rodenem, jeho bratrem Marianem a Janou Krausovou. Tahle hra mě moc baví, je to taškařice, která neztratila nic ze své aktuálnosti. A další představení jsou „Benátky pod sněhem“. Je to taková lehká konverzačka, hraju s Markétou Plánkovou, Jirkou Plojharem… V malém divadle hraju moc ráda, provázanost s divákem je hmatatelná a na jevišti si všichni rozumíme. Jana Krausová je úžasná přátelská bytost, vídáme se i mimo divadlo. A Karel Roden je velmi plachý a citlivý. Chová se k nám moc hezky.
Kterou ze zahraničních hereček máte v oblibě?
Zbožňuji Penélope Cruz - je to neuvěřitelná žena, každý její nový film okamžitě musím vidět! A obdivuji Natalii Portman, která hraje už od dětství a nikdy ji to nesmetlo, nikdy jí z té slávy „neruplo“. Kupuju si všechna DVD, kde tyhle dámy hrají.
Mateřské povinnosti vás na nějaký čas odvedou jak z televize, tak i z divadelních prken…
Ano, hraní „na chviličku“ opustím. V dubnu bych však zase chtěla naskočit do hereckého vlaku. Zatím sázím na hlídací babičky a také můj přítel slíbil, že se bude maximálně starat. Je skvělý - ví, že je důležité, abych se mohla po prvním období znovu nadechnout. Samozřejmě, že budu miminku kdykoli k dispozici, ale chci to skloubit tak, aby nestrádala ani jedna strana.
Máte kromě hereckých ještě jiné umělecké touhy?
Miluji módu a sama bych ráda někdy v budoucnu stvořila vlastní kolekci. A mou další ambicí je psaní. Shromažďuji si svoje krátké poznatky a postřehy a jednoho dne - kdo ví - se mi třeba podaří z nich udělat knihu. Zatím si píšu do zásoby články, mám námět o pocitech těhotné ženy, o zdraví. Ráda bych to dotáhla na knihu, ale to asi bude běh na dlouhou trať.
Vsetínská rodačka Kristýna Janáčková pochází z lékařské rodiny. Od dětství toužila být herečkou a chtěla jít studovat konzervatoř. Po základní škole přišlo Masarykovo gymnázium. V průběhu gymnázia navštěvovala dramatický soubor a semináře. Přihlásila se na DAMU na alternativní a loutkové divadlo, krátce nato začala hostovat ve zlínském divadle, kam chodila na semináře. Po krátkém angažmá v ostravském divadle se odstěhovala do Prahy. Začala pracovat ve vinárně Bokovka, kde byl jedním z majitelů režisér Jan Hřebejk. Jako první ji však obsadil režisér Jiří Strach, a to do filmu „Ďáblova lest“, kde si zahrála studentku archeologie Kláru. Dětští diváci ji znají jako princeznu Annu z pohádky „Království potoků“, do myslí dospělých se vryla jako Kristýna Tichá v seriálu „Ordinace v růžové zahradě“, v současnosti ji známe jako Evu Janákovou ze seriálu „Cesty domů“.
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví
