Vždycky jsem se shovívavě smála svým kamarádkám, které rok co rok přijížděly od moře uvzdychané a utrápené, protože se tam zamilovaly „do toho pravého“. Ale teď se mi stalo něco podobného. Jenže co je horší – já už přítele mám.
Obvykle to byl hotelový číšník, plavčík na pláži nebo učitel surfování. Osudový muž se buď už nikdy neozval, nebo vše vyprchalo po pár srdceryvných telefonátech, případně s návratem do Česka přítelkyně zjistily, že i v tuzemsku se dá rychle a snadno zamilovat.
S Martinem jsme spolu už skoro šest let. Máme se pořád moc rádi, zcela vážně mluvíme o dítěti (svatbu ani jeden z nás nepovažuje za příliš podstatnou), tři roky spolu bez větších problémů sdílíme jednu domácnost. Ale přece jen už to není ten žhavý vztah, kdy na druhého myslíte a při každé vzpomínce ucítíte motýlky v břiše. Prostě se ta vášnivá zamilovanost postupně změnila v poklidný pohodový vztah. Až donedávna jsem ale neměla pocit, že by mi něco chybělo, a ani Martin si nikdy na nic nestěžoval.
Každoročně jsme spolu jezdili v létě na dovolenou. Já mám radši moře, on hory, a tak jsme se spravedlivě střídali. Jeden rok jsme se váleli na pláži, další šplhali po kopcích. Letos ale Martin přišel s návrhem, abychom strávili dovolenou každý zvlášť. Kamarádi ho pozvali na přechod rumunských hor s plnou zátěží, něco takového už by na mě bylo moc. Nejdřív mi to připadalo divné, ale pak jsem se mi ta myšlenka zalíbila. Proč si zas jednou neužít dámskou jízdu?
Domluvila jsem se se třemi kamarádkami a v polovině června jsem vyrazily na Krétu. Hned první den mě při večeři zaujal muž, který seděl se svou partnerkou o několik stolů vedle nás. Nevím, čím mě tak zaujal, nebyl to typický krasavec, ale něco mě na něm pořád přitahovalo. Kamarádky si toho brzy všimly a začaly si ze mě utahovat, ale mně především neuniklo, že si mě dotyčný prohlížel stejně zaujatě jako já jeho. Nedělal to moc okatě. Jeho partnerka k nám seděla zády a on mě přes její rameno upřeně pozoroval, až se ona jednou zvědavě podívala, kam jeho pohled míří.
Sklopila jsem oči a po zbytek večeře si dávala pozor, abych se tím směrem ani jednou nepodívala. Ale pořád jsem na něj myslela. A jak už to tak bývá, hned druhý den na pláži jsme na sebe opět narazili. Plavala jsem ve vodě a najednou se vedle mě objevil. Usmáli jsme se na sebe.
„Ahoj, já jsem Nathan,“ oslovil mě anglicky. Představila jsem se taky a přemýšlela, co dál. Pro jistotu jsem plavala ke břehu. Jeho přítelkyni nebylo široko daleko vidět. Zůstali jsme stát kousek od lehátek, kde se hihňaly moje kamarádky.
„Půjdu si večer zaběhat po pláži. Nechceš se ke mně přidat?“ zeptal se. Vzpamatovala jsem se, protože jsem předtím víceméně jen připitoměle civěla. „A proč nejdeš běhat se svojí přítelkyní?“ prohodila jsem. „Ona neběhá. Není sportovní typ. Půjdu běhat sám,“ odpověděl s očima zabodnutýma do mých a důrazem na posledním slově.
Na můj dotaz, proč mě za sportovní typ považuje, se jen zasmál a řekl, ať jsem nachystaná v osm v hotelové zahradě. Pak odešel, aniž by počkal, co ze sebe vykoktám. Došourala jsem se k lehátku a v hlavě mi všechno šrotovalo. Nathan mě přitahoval a nemohla jsem si pomoct, ale zároveň jsem věděla, že je naprostá hloupost jít běhat s cizím chlapem, natož když je zadaný a když zřejmě nejde o běh – tak naivní jsem nebyla. A když mám doma svého přítele.
Jenže jsem po zbytek dne nemyslela na nic jiného. Holky náš rozhovor neslyšely a já je odbyla s tím, že o nic nešlo. Po večeři, když vyrazily na procházku do centra městečka, jsem se ale vymluvila na únavu ze sluníčka a zůstala na pokoji. A ani nevím jak, v osm jsem stála před hotelem v běžeckém. Nechápu, jak to ten Brit poznal, ale opravdu běhám.
Objevil se minutu po mně rovněž ve sportovním a vyrazili jsme. Rozběhl se na pláž a já na jeho hru přistoupila. Běželi jsme po vlhkém písku asi kilometr, pak skončily řady složených lehátek a slunečníků a začaly se objevovat velké kameny a skalky. Za jednou vyšší než my se Nathan najednou prudce zastavil a otočil ke mně. Setrvačností jsem do něj narazila a vzápětí jsme se líbali.
Pak jsem se ocitla na zemi – a zažila nejúžasnější sex v životě, nebo tak si to aspoň moje tělo pamatuje. Nevím, čím to bylo, nemyslela jsem v tu chvíli na nic, v hlavě jsem měla vzduchoprázdno. Když bylo po všem, leželi jsme ještě nějakou dobu vyčerpaně v písku. Pak se Nathan zvedl, vytáhl mě za ruku nahoru a s úsměvem řekl: „Jsme aspoň zpocení jako po běhu“.
Zpátky jsme šli ruku v ruce, já se sotva ploužila. Před hotelem jsme se oddělili a dovnitř šli každý sám. Naštěstí jsem byla na pokoji dřív než kamarádky, a tak jsem se osprchovala a zalehla.
Po zbytek pobytu jsme byli „běhat“ ještě dvakrát. Jednou mě Nathan odchytil cestou ze snídaně, zatáhl na pánské záchody a tam jsme se milovali vestoje v kabince. U jídla jsme na sebe vrhali všeříkající pohledy a já dodnes nechápu hlavně to, že si ničeho nevšimla jeho přítelkyně. Moje kamarádky byly zaměstnané sebou navzájem, ale ona byla jen s ním, tak jak mohla být tak slepá?
Odlétaly jsme domů o den dřív. Rozloučení bylo rychlé a nepříliš romantické – nebyla příležitost. Vyměnili jsme si pár frází, jak to bylo krásné a nikdy na to nezapomeneme. Já rozhodně mluvila pravdu.
Nevěra se může přihodit zřejmě každému. Nikdy předtím jsem Martina nepodvedla a ani jsem po tom nikdy netoužila, i když příležitosti byly. Ale Nathanovi jsem nedokázala odolat. Po návratu domů jsem se cítila hrozně provinile. Ještě horší ale je, že se najednou na Martina dívám jinýma očima. Vadí mi věci, kterých jsem si dřív nevšímala, rozčilují mě maličkosti, bezdůvodně se na něj utrhuju. Vzápětí je mi to líto, protože si to nezaslouží.
Nathana už nikdy neuvidím, ale přesto ho nedokážu vymazat z hlavy. Nevím o něm vůbec nic, prakticky jsme spolu nepromluvili. Všechno bylo jen o sexu. Nevím, proč si vybral zrovna mě, proč měl tu potřebu, když v pokoji čekal a jeho přítelkyně. Ale kdyby se zničehonic objevil před mnou, neváhala bych a šla s ním.
Jako by ve mně nevědomky zažehl nějakou jiskru, kterou poklidný vztah pozvolna zhasínal. Připadá mi, že žiju hrozně nudně a usazeně a že to tak ještě nechci. Ani si nejsem jistá, jestli chci ještě Martina. Nerozumím sama sobě. Přišly by ty pocity, i kdyby se mi tohle nestalo? Nebo je to jen přechodný stav a všechno to pomine?
ČTĚTE TAKÉ:
Zabijáci vášně aneb co vám zaručeně pokazí intimní radovánky
ČTĚTE TAKÉ:
Sexuální strategie žen při menstruaci