Lada byla se svým partnerem dlouhých jedenáct let, ke svatbě se ale nemohli rozhoupat. Nakonec se místo veselky konal rozchod, Lada ale ničeho nelituje.
Pár let jsem vdovou, ale žiju život relativně spokojené padesátnice. Antonína, muže, o kterém je tento příběh a který se nakonec mým chotěm nestal, jsem poznala na svatbě své spolužačky.
Bylo nám tehdy oběma dvaadvacet, byli jsme svobodní, a jak tehdy velela doba a zvyk, patřilo se do toho praštit a založit rodinu. Jenže na to jsme ani jeden neslyšeli, nechtělo se nám podléhat diktátu tehdejší morálky.
Laura Poláková
19. listopadu 2019
A tak, možná na truc společnosti, jsme každému zvědavci, který se ptal, kdy bude už konečně veselka, podle jedné hlášky z našeho oblíbeného filmu říkali: Až pokvetou hrábě. Kdybych tehdy věděla, jak blízko jsme s těmi hráběmi byli realitě, asi bych tak ironická nebyla.
Tondu jsem opravdu milovala a toužila s ním mít i děti, ale bohužel, nebylo nám přáno. A tak jsme spolu pěkně na hromádce žili jedenáct let. Pozor, o ruku mě požádal celkem třikrát – sice to bylo napůl v legraci, ale myslím, že to myslel vážně.
Laura Poláková
17. listopadu 2019
Po třetím pokusu, kdy jsem s mávnutím ruky odmítla, řekl, že třikrát je dost a že tím jeho snaha učinit ze mě „paní“ končí. Asi tam někde byl začátek našeho konce. Poslední, osudový rok přišla do našeho vztahu krize.
Najednou jsme si neměli co říct, neměli už důvod radovat se z maličkostí, dárečků nebo jen hezkého filmu. Přestali jsme spolu i spát, a to byl asi poslední hřebíček do rakve naší dlouholeté lásky.
Laura Poláková
12. listopadu 2019
Kde to začalo? Netuším, možná jsme náš vztah jednoduše přechodili. Nebo za to mohlo moje odmítání. Rozešli jsme se po vzájemné dohodě a tak trochu nečekaně jsme si brzo oba našli jiného partnera. Tonda o mnoho let mladší ženu se dvěma dětmi, já rozvedeného šedesátníka se čtyřmi dětmi a šesti vnoučaty.
Svého muže (mimochodem vzali jsme se po roce a čtvrt) jsem už bohužel pohřbila, ale sama nejsem. Kolem mě je veselo, nevlastní vnoučátka hlídám coby babička na plný úvazek. Na Tondu si občas vzpomenu s nostalgií, ale říkám si: Všechno se v našem životě děje přesně tak, jak má.