Ještě nedávno pracovala jako asistentka v jedné reklamní agentuře. Atraktivní zaměstnání ale vystřídal vyhazov z práce i z bytu. Dnes Lenka přespává po kamarádkách, počítá každou korunu a neví, co bude dál.
Ani nevím, od kterého dne datovat můj zmar. Zřejmě je to den, kdy mi můj kamarád, spolumajitel reklamní agentury, oznámil, že mi kvůli pandemii a následnému nouzovému stavu nemůže dál držet místo, které jsem si tak pracně budovala. Mou největší chybou bylo, že jsem se nenechala zaměstnat, ale souhlasila jsem s jen s pracovní dohodou.
Když mi koncem měsíce pípla zpráva, že už nemusím další měsíc do práce, brala jsem to jako věc dočasnou. Jsem, nebo tedy spíš byla jsem, věčný optimista a říkala si, že nějaká pandemie mě přece nijak neohrozí. Chránila jsem se, jak nám přikazovali, ale že bych přišla o práci, to mě ani ve snu nenapadlo.
Dita Mrázková
23. března 2021
Po nějaké době jsem do reklamky napsala, jak to vypadá. Stav: další čtyři lidi propuštění. Všichni „dohodáři“. Byla jsem s nimi v kontaktu a pořád jsme si dělali legraci, že nás ještě rádi za další měsíc zavolají. No, nezavolali. A nezavolali dodnes.
Reklamka je zavřená, zůstalo pár věrných zákazníků, které si však pokryjí dva šéfové. Mně se bohužel nepodařilo najít práci, navíc mi nebyla uznaná podpora na úřadě práce, takže můj aktuální příjem je, kdo mi co dá. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo.
Martina Šebestová
21. března 2021
Mám jen tátu, který je v důchodu, bydlí v chráněném bytě a má co dělat sám se sebou. Stejně teď za ním ani nemůžu, bydlí v jiném městě a ani netuší, jak na tom jsem. Rozhodně mu to nehodlám říkat, vím, že by se hodně trápil a chtěl mi pomoct. Upřímně, jsem ráda, že mu nelžu do očí, ale jen do telefonu… Nebýt mých tří kamarádek a jedné bývalé kolegyně, mrzla bych teď asi před Armádou spásy.
Největší ránou pod pás však byl vyhazov od mé spolubydlící a zároveň majitelky bytu. První měsíc mě založila, druhý měsíc mi odpustila půlku nájmu a třetí mi oznámila, že se k ní stěhuje kamarád, protože jí bude dávat o tisícovku navíc.
Dita Mrázková
18. března 2021
Já, která milovala hezké oblečení, ráda investovala do dobrého jídla, dobrých knih a kosmetiky, si teď s ponížením potajmu stříkám do podpaží cizí antiperspirant u kamarádky v koupelně, kradu vložky u druhé, přemýšlím, zda koupit půlku chleba, nebo radši jen pár rohlíků, protože jsou levnější, raduju se z bot, které mi nechala kamarádka, protože válenky za dva tisíce mi dosloužily. Takové si asi ještě dlouho nepořídím. Přespávám na střídačku u těch, kteří mě prostě nechtějí poslat na ulici.
Že je to neuvěřitelné? Ano, když o tom mluvím, mám pocit, že nemluvím ani o sobě, jak by se MNĚ mohlo něco takového stát. Ale stalo. Nehledám viníka, netoužím po soucitu, naopak – kdokoliv se mě snaží litovat, ve mně nevzbudí dojetí, ale vztek. Proč jsem asociál? Proč mě tolik okolností dovedlo až na okraj společnosti? Jsem ve věku, kdy bych dávno měla mít rodinu, a přitom se sotva odrážím ode dna…