LENKA (39): Pořídila jsem si děti z nutnosti. Můj vztah k nim to ovlivnilo

LENKA (39): Pořídila jsem si děti z nutnosti. Můj vztah k nim to ovlivnilo

Po dětech jsem toužila už dlouho, mít vhodného partnera, klidně bych otěhotněla už po dvacítce. Nakonec se mi to podařilo až o víc než deset let později - s mužem, kterého bych si jako životního partnera asi jinak nevybrala. Ale byla jsem už opravdu zoufalá a on byl prostě "po ruce". Teď toho začínám litovat.

Po třicítce nastal zlom

O muže jsem mezi až do nějakých třiceti rozhodně neměla nouzi, prožila jsem i několik vážných dlouhodobých vztahů. O tom posledním jsem byla přesvědčená, že je to můj osudový. Třicítku jsem slavila v naději, že jako dárek dostanu žádost o ruku, už delší dobu jsem po tom toužila a můj partner to věděl.

Jenže žádná nabídka k sňatku nepřišla, zato pár měsíců po narozeninách se se mnou rozešel - po třech letech jsem ho začala nudit a zamiloval se do jiné. Nějaký čas jsem se z toho dávala dohromady, byl to pro mě dost šok. A když už jsem konečně byla schopná začít zase chodit na rande, najednou jsem měla pocit, jako by mi ujel vlak.

Zatímco před třicítkou se nabídky jen hrnuly a navíc většinou od normálních chlapů, po dosažení tohoto jubilea jako bych se pro muže stala neviditelnou. Aspoň pro takové, o jaké bych stála. Na randě mě zvali padesátníci - děkuji, po takových jsem nikdy netoužila, nebo zoufalci, kterým bylo úplně jedno, jaká žena je, hlavně že skýtá příslib sexu. Na někoho, kdo by byl zhruba v mém věku, neměl za sebou tři rozvody nebo naopak nulové zkušenosti, jsem nemohla narazit.

"To je jednoduché, ti normální fajn chlapi jsou v tomhle věku prostě rozebraní," říkala moje kamarádka, která na tom byla podobně. Na rozdíl ode mě vypadala, že je s tím docela srovnaná. "Holt musíme počkat na druhé kolo, až se ti atraktivní začnou rozvádět, protože se blbě oženili, a pak budeme lovit mezi čtyřicátníky." Mně připadalo takové uvažování hrozné!

Jak se vyvíjel Lenky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.

Pokračování 2 / 4

Vzala jsem si ho po třech měsících známosti

A navíc, bála jsem se, že pokud někoho nepotkám co nejdřív, nestihnu už se stát matkou. Ne že bych od mládí netoužila po ničem jiném, brala jsem to ale tak, že mít děti k životu patří, těšila jsem se na to a byla čím dál víc zoufalá, že se mi to třeba nepodaří. Nakonec jsem se možná začala trochu podobat mužům, které jsem dřív odsuzovala - moje nároky na partnera se čím dál víc snižovaly, v podstatě už jsem se zaměřila jen na to, aby byl zdravý, ochotný mít rodinu, dokázala jsem s ním spát a neměl nějaké opravdu velké vady typu závislost na alkoholu.

Sama jsem si tohle neuvědomovala, bylo to spíš podvědomé. Až zpětně, když se dnes podívám na svého manžela, mi dochází, jak scestně jsem uvažovala. Nemáme spolu absolutně nic společného - a když myslím nic, tak je to opravdu nic. Žádné společné zájmy, naprosto rozdílné vzdělání a profese, jiné rodinné zázemí... Spojují nás jen naše dvě děti, kvůli nim jsem si ho vzala. Jenže dneska mám čím dál větší pocit, že to byla chyba. Přes veškerou snahu nedokážu děti milovat tak, jak by si zasloužily, jak bych asi měla.

Mirka jsem potkala úplně náhodou - v lese na houbách. Vyrazila jsem s kamarádkou nazdařbůh ven z Prahy a on tam venčil psa. Byl docela upovídaný, zhodnotil žalostný obsah našich košíků, což mně bylo jedno, protože jsem chtěla být na vzduchu a houby mě zas tak nezajímaly. Ale neušlo mi, jak se na mě dívá, poznala jsem, že se mu líbím, a protože ani on se mi nezdál nijak ošklivý, nechala jsem se takříkajíc balit a sbalit.

Musela jsem v tu dobu mít zatemněný mozek, protože jsem se brali po pouhých třech měsících, aniž bychom se nějak víc poznali. Svatba byla skromná - já už v pomalu pětatřiceti nestála o nějaký princeznovský obřad, Mirek zase nechtěl vyhazovat peníze, které beztak neměl.

Pokračování 3 / 4

Předsudky jsem netrpěla. Možná to byla chyba

Výhodou bylo, že jsme si zpočátku sedli aspoň v sexu - to nás taky asi jako jediné spojovalo, takže jsme společný čas trávili hlavně tím a já otěhotněla prakticky hned po svatbě. Ale už během těch devíti měsíců jsem litovala, že jsem za Mirka vdaná. Postupně se projevovalo, jak jsme jiní, po večerech jsme si neměli co říct, na většinu věcí od politiky přes bydlení až po výběr filmu v televizi jsme měli opačný názor.

Nakonec se naše společné soužití ustálilo na mlčenlivé toleranci. Mirek chodil s kamarády na pivo a řešili jen fotbal, o víkendech chodil i na zápasy, já si dál hýčkala svoje koníčky - divadlo, knížky, jógu. Věděla jsem, že si já, vystudovaná ekonomka, beru "jen" vesnického truhláře, ale nenapadlo mě, že to bude takový problém. Netrpěla jsem předsudky, že pro mě není dost dobrý - ale postupně jsem zjistila, že to zkrátka opravdu nejde dohromady. Stejně jako to, že já jsem jedináček z Prahy, on dítě z obrovské rodiny, která hlavním městem spíš opovrhuje. To, že jsme zůstali bydlet tam, bylo pro mě malé vítězství.

Přesto jsem půl roku po narození dcery otěhotněla znovu, víceméně neplánovaně. Smiřovala jsem se s tím, že nespokojený partnerský život bude zkrátka daní za to, že jsem stihla založit rodinu. A kdybych našla opravdové štěstí v roli mámy, tak bych to tak asi dokázala brát. Jenže to se k mému překvapení nestalo. Nedokážu to přesně popsat a sama se kvůli tomu cítím hrozně. Děti za nic nemohou, ale přesto jako bych v nich přeneseně viděla to, že nejsem s manželem šťastná.

Pokračování 4 / 4

Bez něj by mi bylo líp, a pak možná i dětem

Jsou jim rok a půl a tři roky a já si k nim dosud nenašla ten správný vztah. Obě jako by Mirkovi z oka vypadly, o to je to horší. Ať dělám, co dělám, mám je ráda, dala bych za ně život, ale ta pravá mateřská láska, jak jsem si ji vždycky představovala, tam chybí. A bojím se, že ony to poznají.

Jsem přesvědčená, že kdybych nežila s Mirkem, který se o děti beztak dvakrát nezajímá, můj cit by k nim byl jiný. Ale když sama nejsem šťastná, jak můžu přinést štěstí jim? Čím dál víc mě přepadá myšlenka, abych Mirka opustila a odešla i s dětmi. Vím, že bych to finančně zvládla. Jenže se bojím, že pak už zůstanu sama navždycky - kdo by chtěl rozvedenou ženskou se dvěma malými dětmi? A být sama celý život, to si představit neumím.

Asi vypadám jako husa, možná i jsem, můžu si za to sama. Nevím, co dělat. Chci, aby děti byly šťastné, k tomu ovšem potřebují šťastnou mámu, která tu pro ně bude stoprocentně. A nejsem si jistá, že s Mirkem toho budu schopná. Na druhou stranu připravit děti o úplnou rodinu jen proto, že si myslím, že mně osobně pak bude líp? Není to příliš sobecké?

Doporučujeme

Články odjinud