S rodiči máme někdy komplikované vztahy. Většina z nás se snaží konfliktům vyhnout a mít pokud možno klid. Jenomže někdy to nevyjde a pouta se zpřetrhají navždycky.
Nemůžu říct, že bych se s mámou někdy nějak výrazně hádala. Žádné scény po italsku, ale třenice jsme spolu měly pořád.
A prakticky bezdůvodné nebo kvůli prkotinám. Neumyla jsem si po sobě hrnek, nechala jsem svítit v předsíni, když jsem odešla do školy, neuklidila jsem si pokoj.
Laura Poláková
4. února 2020
Čím jsem byla starší, tím víc věcí na mně kritizovala a tím jsem já blbnula. Nelíbili se jí kluci, se kterými jsem chodila, přistihla mě s cigaretou, a že bych byla premiantka, to se také říct nedá. Prostě jsem jí šla na nervy čím dál tím víc.
Když mi bylo osmnáct, všechno se zlomilo. Začalo to vypadat, že jsme na sebe s mámou už alergické. Ona mi nic nedarovala a já dělala jeden naschvál za druhým. A že jich bylo. Doma bylo permanentní dusno, které bylo ale výhradně kvůli mně. Mladší sestra byla vzorná a a bez „kázeňských problémů“.
Laura Poláková
1. února 2020
Táta kvůli práci skoro nebyl doma, a když už se tam objevil, poslední, co ho zajímalo, byly moje hádky s mámou. Takže jsem – jako každá puberťačka – měla pocit, že celý svět je proti mně.
Jenže najednou opravdu byl. Ze sklepa nám totiž ukradli kolo. V té době to byla hodně drahá záležitost a naše to skutečně moc mrzelo. A máma z téhle sklepní krádeže obvinila mě. Myslela si, že v tom mám prsty, a to byl takový šok a nespravedlnost, že jsem se kvůli tomu všemu nakonec rozhodla odstěhovat se ke své nejlepší kamarádce.
Laura Poláková
30. ledna 2020
Obě dvě jsme se zasekly a ani jedna nebyla ochotná naslouchat té druhé. Ona se vlastně ani jedna z nás vůbec nepokusila tu druhou zkontaktovat a vyříkat si to. Vůbec nechápu, že jsme mohly být tak paličaté, zaslepené a umanuté…
Nepromluvily jsme spolu dvacet let. Já se vdala, porodila dvě děti, rozvedla se a znovu vdala. Máma mi nebyla ani na jedné svatbě, ale o holky, moje dcery, měla vždycky veliký zájem. Má je moc ráda a ony milují ji. Jen je vždycky musel vyzvednout táta nebo sestra. Byly jsme obě jako mezci.
Laura Poláková
28. ledna 2020
Nestalo se nic zvláštního. Nikdo neumřel, neonemocněl, nestala se žádná tragédie, nebyly ani žádné kulaté narozeniny. Prostě jsem jednoho dne řekla tátovi, že mi máma strašně chybí – i když jsme o sobě samozřejmě věděly – a táta jen zvedl oči v sloup.
„Kdybych na to měl náturu, už bych vás přehnul přes koleno obě. Prosím vás, už toho nechte, kazíte nám život všem,“ dodal k tomu a já jsem se ještě nikdy v životě tak nestyděla. Další víkend jsem k našim přijela na oběd. Nevím, jak se nám to podařilo, ale obě jsme se zvládly chovat jakoby nic. Nebylo padání kolem krku ani slzy. Tehdy jsme to ustáli všichni.
Laura Poláková
21. ledna 2020
Daří se nám dodnes vycházet dobře. Ale že je mezi mnou a mámou neviditelná zeď, kterou se nám možná nikdy nepodaří zbourat, to je bohužel také fakt. Mám ji ale moc ráda a je mi líto, že jsme ztratily tolik času trucováním.