Nevěra. Jedna z věcí, které se ženy nejvíc bojí. Ničí jim sebevědomí a často i rozvrací život. Někdy jim ale může i obohatit život a přinést novou kamarádku.
Opustil mě chlap! Normálně se na nás vykašlal. Na mě a naše dva syny. Vůbec jsem nedokázala pochopit, že patnáct let společného života dokáže škrtnout jedním tahem pera. Že všechny společné chvíle a plány jako kdyby nikdy nebyly. Chápala jsem ještě, že vymazal mě, ale kluky?
Víc jsem nechtěla
Půl roku jsem se z toho oklepávala, budovala nový domov ve 2+1, kam jsme se z domku přestěhovali, a pak se pomalu začala rozhlížet, co dál. Bylo mi 45, sama jsem zůstat nechtěla a co čert nechtěl, začala jsem si s ženatým mužem. Vůbec jsem to neměla v plánu, vždycky jsem to odsuzovala, ale potkali jsme se na pohotovosti, kam přivezli naše domlácené děti z přespolního běhu, tedy mého syna a jeho dceru. Já tam byla první, tak jsem tam seděla s oběma dětmi a pak přišel on. Z pohmožděného kotníku a kolena vyrostl vztah, který mi vlastně naprosto vyhovoval.
Nedovedla jsme si v tu chvíli představit, jak se sžívám s novým mužem a buduji společný domov, dávám dohromady syny a nového partnera. U Petra jsem věděla, že má svoji rodinu, kterou nechce opustit, a já si tak mám s kým popovídat, s kým se pomilovat a víc po mně nikdo nechce. Značka ideál v mé pošramocené situaci. Takhle to běželo rok a půl, přiznávám, že občas mi blesklo hlavou, zda nechtít víc, ale tu myšlenku jsem vždycky rychle zahnala.
Má šanci vztah starší ženy a mladšího muže? Na videu vám šanci na úspěch odhalí sexuolog Petr Weiss:
Pak jsme se Petrem jednou zas potkali na závodech dětí, pár neopatrných dotyků rukou, přejetí po zádech, zkrátka si něčeho všimla Petrova dcera a pak už to jelo. Něco zmínila doma a Marcela, Petrova žena, začala být podezíravá. Už nevím, jak se to provalilo, zda jedna neopatrná esemeska, nebo nás někde zahlédla, ale jednoho dne stála u mě v krámě a bylo jasné, že si nepřišla koupit nové punčochy. Čekala jsem, co přijde, jestli facka, nebo na mě začne ječet. Ale jenom se odměřeně zeptala, jestli mám na deset minut čas.
Ječet začala, až když jsme šly ven na dvůr. Když mi dala dostatečně najevo, jaký jsem pro ni póvl, což jsem naprosto chápala, osmělila jsem se a řekla, že ji naprosto chápu. Že já ale nemám v nejmenším chuť rozbíjet její manželství, že mi naprosto vyhovuje milenecký vztah. Že si nedovedu představit, že teď buduji novou rodinu. Trochu se uklidnila, ale rezolutně prohlásila, že to musí skončit, jinak že se rozvede. To jsem se zase lekla já. Bylo totiž dost pravděpodobné, že by pak Petr skončil u mě. Byl sice fajn, ale přece jen jsem i z těch chvilek, co jsme si pro sebe urvali, pochopila, že je pěkně náladový.
Nejvíc to asi v tu chvíli schytal Petr. Doma dostal šíleně vynadáno od ženy – samozřejmě zaslouženě – a pochopitelně, večer jsme se sešli, kde jsem mu pro změnu oznámila já, že to musíme skončit. Asi jsem to řekla dost ledově, na každý pád se nijak nepokoušel mě přesvědčit, abychom v našem vztahu pokračovali.
Na závody začala děti doprovázet Marcela. Zpočátku jsme se tvářily, že se neznáme, ale co si budeme povídat, trávit celé sobotní odpoledne na stadionu, kde čekáte na 15 minut slávy svého dítka a mezitím se koušete nudou, protože ještě čekáte, až se poběží štafeta, je dost ubíjející. Navíc se těžko vyhnete druhým lidem a v mikrokosmu rodičů prostě spolu nějak musíte fungovat. Nejdřív se nám stalo, že jsme stály ve stejném hloučku lidí a smály se stejnému vtipu, aniž bychom se spolu bavily. Pak jsme se začaly zdravit a občas prohodily něco na adresu našich dětí. Pak jsme si o nich pomalu začaly povídat a nakonec, po dvou letech, jsme to dotáhly tak daleko, že jsme se občas střídaly v tom, kdo poveze děti na závody.
Pak jsme se jednou zase potkaly na tribuně na závodech a s Marcelou tam přišel její bratranec Martin. Povídali jsme si, bylo to fajn. Po měsíci se na závodech objevil zase. Už asi tušíte, kam tento příběh směřuje. Začali jsme s Martinem chodit a tím ještě přibylo situací, kdy jsme se s Marcelou potkávaly. Můj románek s Petrem byl v podstatě zapomenut a my s Marcelou zjišťovaly, kolik toho máme společného. Začaly jsme spolu chodit na procházky se psy, pak jsme občas zašly i na skleničku. A dneska jsou z nás nejlepší kamarádky. Jen na svatbu s Martinem mi za svědka nešla, to by asi přece jenom bylo příliš.