Už je to pomalu dvacet let, kdy si Lenka prošla hořkou zkušeností. Ta ji ale bohužel poznamenala natolik, že je dodnes sama a neví, jestli to kdy dokáže změnit.
Bylo mi šestnáct let, když jsem se poznala s Patrikem. Oba jsme studovali gymnázium. Zamilovali jsme se do sebe na školním výletě. Naši rodiče se vzájemně znali a rozuměli si. Všichni předpokládali, že až dostudujeme, vezmeme se. Ani já jsem si neuměla představit, že by náš vztah skončil jinak než svatbou.
Jenže těsně před maturitou se Patrik rozhodl, že si podá přihlášku na vysokou školu. Nečekala jsem to, ale nebyla jsem proti. Řekla jsem si, že když náš vztah přečkal střední školu, jistě přežije i vysokou. Patrik se hlásil na práva do Prahy. Přípravě na přijímací zkoušky moc času nevěnoval, ale byl chytrý a zkoušky zvládl.
Laura Poláková
16. září 2018
Když mu přišel dopis, že je přijatý, měla jsem radost spolu s ním. Dohodli jsme se, že bude jezdit každý týden na víkend domů a sobotu strávíme celou spolu. Prvního půl roku jezdil domů opravdu každý víkend, později jen jednou za čtrnáct dní. Moc se mi po něm stýskalo, a tak jsem navrhla, že se odstěhuji za ním, pořídíme si společný podnájem, a strávíme tak spolu každou volnou chvilku. Nadšeně souhlasil.
Do dvou měsíců jsme náš plán uskutečnili. Našla jsem si v Praze práci, společný byt a odstěhovala se do velkoměsta. První rok se nám vedlo dobře. Patrik se věnoval studiu, já chodila do práce, vařila, prala a starala se o jeho pohodlí. Jednou za měsíc jsme spolu odjeli do rodného města navštívit rodiče.
Laura Poláková
13. září 2018
Všichni příbuzní pravidelně vyzvídali, kdy už konečně bude svatba. Já bych se vdavkám nebránila, ale věděla jsem, že Patrik má spoustu práce do školy, a nechtěla jsem ho zatěžovat přípravou veselky. „Když teď bydlíme spolu, je to vlastně stejné, jako bychom byli manželé,“ říkala jsem si.
Měli jsme tak aspoň možnost vyzkoušet si společný život „nanečisto“. Patrik si na studiích našel brigádu v jedné advokátní kanceláři. Říkal, že aspoň obohatí náš domácí rozpočet, a navíc pochytí i nějaké zkušenosti pro budoucí praxi. Nejdřív jsem byla nadšená, protože z jednoho platu a kapesného, které dostával Patrik od rodičů, jsme vyžili jen tak tak. Později jsem ale trochu litovala.
Laura Poláková
11. září 2018
Patrik na mě neměl čas. Když nešel do školy, byl v práci a po večerech navíc někdy odbíhal do hospody za spolužáky. Doma jsme se prakticky nevídali. Když už to trvalo skoro půl roku, svěřila jsem se mu, že se mi takové soužití nelíbí a chtěla bych se vdát. Kupodivu vůbec neprotestoval. Řekl, že mám všechno připravit, protože on musí studovat a chodit do práce a na plánování svatby nebude mít čas.
Byla jsem nadšená, že s veselkou souhlasí, a hned jsem se vrhla do příprav. Vybrala jsem termín, našla restauraci, sestavila svatební menu, zajistila cukroví, objednala oznámení a vybrala si šaty. S blížícím se termínem naší svatby rostla moje nervozita. Na všechno jsem byla sama, Patrik se v ničem neangažoval. A poslední týdny jsme se doma už skoro vůbec neviděli. Přicházel dávno poté, co jsem usnula, a vstával, až když jsem byla v práci. Komunikovali jsme jen přes vzkazy.
Laura Poláková
6. září 2018
Když jsem se ho zeptala, jestli se na svatbu těší, ujišťoval mě, že ano. Prý má ale starosti se školou a hodně práce v advokátní kanceláři. Uklidnilo mě to a pokračovala jsem v přípravách. Týden před obřadem byl Patrik doma častěji než obvykle. Dokonce se zajímal o detaily kolem svatebních příprav. Přesto jsem se nemohla ubránit pocitu, že je smutný a rezignovaný. Říkala jsem si, že je to stresem ve škole…
Den před svatbou přišel Patrik s nápadem, že bude lepší, když poslední noc stráví u svého kamaráda na koleji, abych se mohla v klidu vyspat a druhý den se nastrojit a připravit k oltáři. Ráno měly přijít kamarádky a pomoct mi do šatů, tak jsem souhlasila. Sejít jsme se měli před městským úřadem.
Laura Poláková
9. září 2018
Když jsem tam druhý den ráno přijela v krásných svatebních šatech, čekali tam už všichni – kromě Patrika. Nejdřív jsem si myslela, že zaspal. Nezvedal mi ale mobil a já začala mít divný pocit. Když pro nás přišla paní matrikářka, aby nás odvedla do oddací síně, musela jsem se omluvit a poprosit ji o strpení.
V tu chvíli mi v kabelce zapípal mobil. Byl to Patrik. Psal, že je mu to strašně líto, ale nemůže si mě vzít, protože miluje jinou, a dokonce s ní čeká dítě. Byla to rána, jakou jsem nečekala. Ale dnes jsem ráda, že jsem se takovou zprávu nedozvěděla až po svatbě…
Laura Poláková
4. září 2018
Pravdou však je, že i když od tohoto neštěstí uplynulo už dlouhých dvacet let, hluboká rána ve mně zůstala dodnes. Po této zkušenosti jsem už nikdy nebyla schopná navázat pevný vztah a tak jsem sama a bezdětná. A mám obavy, že to se už nezmění…