… a pak to má ještě tu druhou stránku. Například moje máti, které je pár pátků přes 80 let, nijak zvlášť nechodila ven, protože ji bolí nohy a potřebuje při chůzi hůl. Ale byla zvyklá si dojít pro nákup, když bylo výjimečně hezky, tak se projít v parčíku poblíž domu, pokecat s jinými dámami v podobném věku. Teď musí sedět doma. A ne že by jí to tolik chybělo, ale ten pocit, že nesmí, že to má zakázané... Když jí sestra přiveze nákup, nechá tašky za dveřmi, nepotkají se. A já pak po telefonu poslouchám - "ona je na mě jako na psa! prý drž se ode mě na dva metry! já vím, že to myslí dobře, ale já už tady zejtra nemusím být, virus nevirus, mám já tohle zapotřebí, být zavřená jako v domácím vězení?" A jako symbol vzdoru si ušila roušku a šla ven na celé tři minuty vyhodit tříděný odpad. Aby měla aspoň na malou chvíli pocit, že není úplně odepsaná. Mnohokrát mi opakovala, ať se na virus vykašlu a přijedu na velikonoce, že jí bude milejší, když tam za ní přijedeme, než když se od ní držíme dál jako by snad byla prašivá, nebo co. A já se ptám - máme právo těm lidem takhle ubližovat? Není pro ně nakonec horší než virus ten fakt, že se nesmějí setkat s bližními, které mají rádi? Za sebe pravím, že mně by to vadilo hodně. Co je to kurňa za kvalitu života, ocitnout se náhle na okraji společnosti a být všude nevítán, nezván, nerad viděn, odháněn? Děkuju pěkně. :zelenac:
@helza: to s tebou musím souhlasit, řekla bych, že v malém bytě se pořádek udržuje hůře než ve velkém. Osobní zkušenost.
@Mata69: Navíc je už dost práce na zahradě, je už třeba popřepichovat rajčata a papriky, blíží se Velikonoce, takže něco napéct ...
@helza: s pečením to na Velikonoce nepřeháním ani obvykle, teď ani nebude nějak důvod. Ale mazanec bude, to je jisté. Ale jak píšeš, je spousta práce na zahradě, tak doháníme resty. Škoda jen, že je to počasí takové bláznivé, jeden den na trička, druhý den mrzne.Včera byla u nás "holčičí koleda" - to je tady taková krajová zvyklost - 14 dní před velikonoci chodí koledovat holky. Vždy jsem měla spoustu koledy pro děvčata - když mám doma samý kluky - letos poprvé nic. Nebylo pro koho. Ani neteře sem nejezdí, kvůli tchyni. Bydlí s námi v domě, je onkologický pacient, takže dodržujeme přísnou karanténu hlavně kvůli ní. Ale jak říkám - tady na venkově vypadá život vcelku v pořádku, těžce na mne doléhají výjezdy za nákupy.Ale chápu, že lidi, kteří byli zvyklí se v bytě jen tak potkávat, nebo se sejít až vlastně večer, je teď každodenní přítomnost všech členů velká změna. A asi to každý snáší různě.
@Mata69: Taky nám nehrozí ponorka. Nehrozí kupodivu ani dceři, která je v malém bytě se třemi dětmi, myslím, že to záleží celkově i na vztazích. A jde taky o zvyk. Ta doba, co jsou dnes lidi spolu, je myslím příliš krátká a nejsem si jistá, zda všechny ty relace a rady jak to zvládnout, jen nepřilévají olej do ohně. Pro mnohé rodiny je to nová situace, nelíbí se jim a k tomu odevšud slyší, že to vlastně zvládnoud ani moc nejde. No nevím.Když šel muž do penze a najednou byl se mnou od rána do večera, taky nám chvilku trvalo, než jsme si zvykli. To mě tehdy dost překvapilo, protože jsme spolu vždycky byli rádi. Možná to ale bylo tím, že teď už nejsem co jsem bývala a on mi uloupil některé práce, které jsem dělala ráda - třeba to každodenní vaření. Na to jsem si tedy fakt musela dlouho zvykat a dodnes to ve mně občas prská, když se točí v kuchyni. Vím, že mi to na vozejku a vpodstatě s jednou zdravou rukou jde mizerně. Vím, jak to vidí, sama jsem pečovala o docela dost vozíčkářů a někeří se snažili mnohé, si dělat sami, takže ten pocit, koukat na někoho bezmocného, jak se snaží udělat něco, co ho naprosto vyčerpá a co mě nestojí nic a nepopomoct mu dobře znám, a chápu ho, ale i tak mě to dost napruží. :-D
My jsme naštěstí zvyklí být spolu, a jsme rádi spolu. Bydlíme ve vlastním domě, dost velkém, máme zahradu...Takže u nás ponorka zatím bych řekla nehrozí. Navíc jsme se pustili do věcí, které už dávno plánujeme a díky práci a koníčkům je stále odkládáme. Synové jsou vytížení školními povinnostmi a samozřejmě se jinak zabavi - na to nás už nepotřebuji. Mě jde jen na nervy každodenní vaření. Nejstarší syn bydlí už sám s přítelkyní, byt mají 3+1, to aby se tam hledali :-) chybí nám jen vzájemný kontakt.
@Mata69: Náhodou 3 + 1 je pro dva lidi ideální. Každý může mít svůj pokoj, jeden společný a pro přijímání návštěv, plus oddělená kuchyně, a ještě bych považovala za potřebné mít dvě koupelny. Nebo aspoň WC s bidetem a umyvadlem a k tomu normální koupelnu s vanou, ale bez WC. To těžce závidím kamarádce, mají 4 + 1 a dvě koupelny. To je pro dva lidi téměř dokonalé. To už bych si uměla i představit karanténu, když jsou tyhle možnosti.
Je to věc,vydržet v klidu v takovém ajnclíku. Já bych asi propadla panice,že nemám kam jít. Nyní je to o hodně lepší na vesnici,tam se dá jít na zahradu,ven - třeba do lesa.... Už jsem si zvykla,že mám jen můj pokoj,kam si zalezu a mám klid,jenže to trvalo 59 let,než jsem se toho dočkala. Tak nezbývá,než to nějak vydržet,možná se pozná i síla rodiny,jak se mají rádi,když to šťastně přečkají.
Oprava - pohyb venku je č. 3, a přesně to hodlám dnes dělat - jet někam ven do přírody, fotit jarní kytky... někam, kde nebudou lidi. Abych nemusela mít "náhubek". 8-)
Modelový příklad z článku = byt 1 + 1 o 50 metrech čtverečních - je ajnclík s bídou pro jednu osobu. Jestliže někdo bydlí na takhle malém prostoru ve čtyřech osobách, pak je buď svatý, nebo se tam nepotkávají a používají to jen jako noclehárnu. Zbláznila bych se, nebo dopustila trestného činu. Kdysi dávno jsme takhle žili na manželské ubytovně, naštěstí jenom asi tři měsíce, a to za okolností, že manžel byl v práci, a dítě bylo jen jedno, mimino, kterému stačila dětská postýlka. I tak ty tři měsíce šlo přežít jen s perspektivou brzkého stěhování. A z osobní zkušenosti pravím, že i byt 3 + 1 o 80 metrech čtverečních je pro 4 lidi málo. Kdyby tenkrát nastala situace, že bychom jako rodina byli v tak malém prostoru uvězněni, nechci si to ani představovat. Dneska to nemusím řešit, ale opravdu je mi upřímně líto všech, kteří to z nějakého důvodu musí vydržet. A ještě více je mi líto seniorů v domovech důchodců, kteří jsou uvězněni za ještě horších podmínek už dobrých 14 dnů. Z těch rad výše pokládám za jedinou použitelnou bod č. 2 - chodit ven. Co nejvíc. To ostatní je takové šidítko, které nemůže fungovat déle než týden. Navíc si neumím představit, že někdo za takových podmínek - popsaných v článku - pracuje z domova. :hm
@Elynor: Hmmm. Dcera je ještě na mateřské, má byt 3+1, 72m2, 3 děti a muže pracujícího z domova. A ty dvě starší jsou školačky a musí se dopoledne učit - úkoly dostávají od kantorů mejly. Syn má byt 2+1, oba se ženou pracují z domova a dvě školačky, které se taky musí učit. Ale mám dojem, že už se jim to "zajelo" a fungují. Možná líp, než předtím. Nouze je asi naučila housti.
@helza: První rok, co jsem se přestěhovala do Prahy, jsem žila v nebytovém prostoru - kumbálu o 16 metrech čtverečních. V suterénu. Jediné maličké okýnko vedlo do dvora s výhledem na cihlovou zeď. Společný záchod v domě v přízemí, ještě s několika dalšími, co bydleli v jiných kumbálech v témže domě. Zažila jsem tam všechna roční období. Moc hezké to bylo a ráda na to vzpomínám - tamější komunita byla dost zajímavá, a ani jsem nečekala, že tam tak pěkně zapadnu a budu si s nima rozumět. Ten rok se to dalo. Dalo by se to možná ještě i další rok. Kdyby vypukla válka, možná by tam člověk vydržel i déle. Možná by se našel člověk, který by tam byl spokojený a nechtěl nic lepšího, nevím. Ale já jsem využila první příležitosti k získání lepšího bydlení. Nejsem krtek, potřebuju slunce, prostor, vzduch. Teď mám celých 38 metrů čtverečních, což je pořád málo, když tam máš mít všechno - kuchyni, ložnici, pracovnu, koupelnu, WC, úložné prostory - leccos je třeba řešit minimalisticky. Dá se to, už jsem tady třetí rok. Ale kdybych tady musela být zavřená a nesměla ven, což se zatím neděje, pravděpodobně by se to podepsalo na mém rozpoložení velmi výrazně, a to jsem tu sama. Mít spolubydlící/ho na takhle malém prostoru, zabili bychom se vzájemně i bez karantény. Ano, člověk vydrží nějakou omezenou dobu fungovat v nouzovém režimu, když mu nic jiného nezbývá. Ale nevydávala bych to za nějaké pozitivum, které je potřebné chválit a vyzdvihovat.
@Elynor: Já měla naštěstí vždycky prostorný byt, nevadila mi druhá kategorie, neb to byl byt krásný. 140m2, 4+1, vzdušný, hned vedle parku, krásný starý dům. Dnes máme bezbariérový domeček 3+kk, taky 140m2. Potřebuji prostor a velkou koupelnu kvůli vozíku. Ale děti mají malé byty - prý kvůli úklidu. Takže je to věcí názoru. Já měla vždycky pocit, že tam, kde je prostor, tam se pořádek snadno udržuje. Ale jinak máš pravdu.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.