Souhlasím s předešlými názory, maminka by měla ponechat vztah k dcerám nezměněn, tedy, jako vždy je pozvat například na svůj svátek, být na jejich návštěvu jako vždy připravená, komunikovat s nimi o těch tématech, která byla při podobných příležitostech zmiňována. Výhra jednoho z dětí i s následným použitím peněz je pouze v režii toho dítěte, kterého se to týká, není potřeba se o tom bavit o ostatními příbuznými, zrovna tak není potřeba od výherkyně cokoli očekávat a ani komentovat jak výdaje její, tak ostatních. Zkrátka, je možné, že příbuzní, kteří neměli to štěstí a k penězům snadno nepřišli, mají pocit nespravedlnosti světa. Taky je možné, že člověk, který zbohatnul, nějakým nevědomým nevhodným způsobem dává okolí najevo, že je dítětem štěstěny a okolí to těžce nese. Je to ale pouze jejich problém. Taky mám v okolí lidi, kteří se mají líp než já, a jelikož mně do toho nic není, zdravím se s nimi a mluvím s nimi úplně stejně pořád dál. Protože vím, že v životě je člověk občas nahoře, občas dole, že všechny peníze se jednou rozkutálejí a že stavět na bohatství šťastný život je krátkozraké. A tak když srovnáme lidi, co si všechno museli vydobýt sami, najít si práci, našetřit si na to, aby bydleli, vzali si obyčejného pracovitého partnera, atd, třeba s dětmi známých, kteří jim první poslední pořídili, a měli tu příležitost vzít si navrch bohatého partnera, takže třeba jeden z nich do práce nechodí, je dobré zůstat nad věcí a na zemi, mluvit s nimi úplně stejně, jako když byly ty děti ještě třeba spolu na základce. Není potřeba dělat ze sebe hogo fogo, když se na mě usmálo štěstí, ani se začít ponižovat, když mám zrovna hluboko do kapsy. Samozřejmě, být na tom přibližně stejně s lidmi, co je vídám, mám v rodině, je takové nějaké, nevím, jak to říct, zkrátka nedojde až k nějakému srovnávání, které by vyvolalo konflikt. Čím víc rozdílů, tím víc možností, že to člověk neukočíruje. A není potřeba závidět. V životě by mě nenapadlo závidět někomu majetek. Jestliže mám levnější auto, není ta skutečnost pro mě důvodem řešit sousedův mercedes. Pro někoho ano, když chce, ať se v tom nimrá. Jestliže mám menší domek, než někdo v okolí, je pro mě důležité, že mi v něm je dobře a ne, že se na konci ulice staví hacienda, že lidem vypadnou oči. Někdo má potřebu to řešit, jeho věc. Pomalu se chystám do důchodu. Do klidu. Doufám do pohody. Vzpomínám si, jak bylo kolikrát zle v práci kvůli odměnám. Nikdy mě nezajímalo, kdo kolik dostal. Důležité pro mě bylo, že jsem měla něco navíc. A vždycky mě to potěšilo. Zažila jsem ale několik scén, kdy lidi, kteří spolu až dosud vyšli normálně, se kvůli stovce, pětistovce, rozhádali do krve. Myslím, že tohle je pod úroveň. Každý přece má možnost si svou finanční situaci vyřešit, vylepšit. Jo, přijdou o práci lidi, co si to nezasloužili. Nikdo nemůžeme ale čekat, že nám svět padne k nohám, že se o věci, které jsou v naší režii, postará nějaký zázračný element. Kdo nesází, prostě nevyhraje. Někdo jiný zase prosází jmění....a stejně se na něj to štěstí neusměje. Nic nenaděláme....