Naše dcera si na vysoké škole našla přítele. Až po hodně dlouhé době nám prozradila, že je to muslim. Teď jsou spolu dva roky a ona si ho chce vzít. Mně ani manželovi se to nelíbí, zkrátka se bojíme, že to nemůže dopadnout dobře. Ale nedokážeme jí to rozmluvit.
1. Zařekla jsem se, že do partnerů své dceři nikdy mluvit nebudu!
Když jsem sledovala, jak naše jediná dcera roste do krásy, mockrát jsem si v duchu opakovala, že se budu snažit jí nikdy nemluvit do výběru partnera. Sama vím, jak jsem jako mladá holka nesnášela, když moje matka měla tendenci mi každého potenciálního nápadníka komentovat, až mě od něj kolikrát rovnou odradila.
V případě naší Martiny to ostatně dlouho vypadalo, že takové starosti vůbec nebudeme řešit. Zatímco její spolužačky na gymnáziu rozebíraly první pusy a chodily na rande, ji kluci vůbec nezajímali.
Až když se to kolem jejích sedmnácti změnilo, zbystřili jsme, ale stejně nebyl důvod se znepokojovat. Martina se mi občas svěřila, že se jí někdo líbí, ale nic vážného z toho nebylo. Prvního ctitele nám představila až krátce před maturitou, byl to spolužák z vedlejší třídy, naprosto normální kluk. Chodili spolu ale jen pár měsíců, vlastně přes prázdniny. Když se oba dostali na vysokou školu, každý do jiného města, rozešli se.
Bylo mi jasné, že na vysoké Martina dlouho sama nezůstane. Prvačka, navíc hezká, ve velkém městě, koleje plné kluků, škola jakbysmet… Ale kupodivu se opět nic nedělo, první dva ročníky jejího studia minuly, aniž by se nějaká vážná známost objevila. Martina tvrdila, že na nic takového nemá čas a vlastně ani chuť, že pořád poznává nové lidi a nechce se hned vázat na prvního, koho potká.
- Jak se vyvíjel Libušin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
2. Není to Hynek, ale Hassan, řekla nám až po půl roce
To bylo svým způsobem rozumné, ale trochu mě mrzelo, že vlastně ve svých jedenadvaceti pořád ještě nepoznala pořádnou lásku. Já už v tu dobu randila se svým budoucím manželem, jejím tátou. Když tedy Martina předloni na jaře konečně začala být tajemná a nečekaně málomluvná, došlo mi, že tentokrát se asi opravdu zamilovala.
Netlačila jsem na ni, jen se občas zvědavě zeptala, kdo je to, a ona se smála, že se mi jen něco zdá. Až když končil letní semestr, přiznala se, že opravdu s někým chodí. Jelikož v létě zůstávala v Brně na koleji a chodila na brigády, o jejím příteli jsme se toho moc nedozvěděli. Martina jezdila domů sporadicky a vždycky jen řekla, že je to moc pěkné, ale že jí připadá říkat o něm něco víc, když je to teprve na začátku a neví, jestli to vůbec bude mít dlouhé trvání.
Postupně z ní přece jen vylezlo, že je to kamarád z koleje, studuje medicínu a je o dva roky starší. Znělo to dobře, jen když jsem se ptala na jméno, chvíli váhala, než řekla, že se jmenuje Hynek. Pak dodala, že jestli spolu budou i po létě, tak nám ho určitě představí. Nakonec k tomu ale došlo až v prosinci. To už Martina s Hynkem chodila víc než půl roku.
Přijela tehdy na víkend a domluvili jsme se, že Hynek přijde v neděli na oběd a pak spolu pojedou zpátky do Brna. Martina už od pátku byla celá nesvá, viděla jsem na ní, že se něco děje. Ale vybalila to až v sobotu. „Musím vám něco říct. Dřív jsem si netroufla, sama jsem nevěděla, kam náš vztah směřuje, tak jsem vás nechtěla zbytečně plašit. Ale teď už jsem si jistá, že ho miluju a má to budoucnost, takže do toho a s pravdou ven. Hynek se nejmenuje Hynek, ale Hassan, a je to muslim. Z Egypta.“
U stolu nastalo ohromené ticho, já ani manžel jsme se v první chvíli nevzmohli na slovo. Martina honem začala drmolit o tom, jak je to úžasný člověk, že chápe, že nás to zaskočilo, ale že až ho poznáme, určitě se nám bude líbit. A že nemusíme mít žádné obavy, že je hloupě řečeno „naprosto normální“.
3. Při setkání byl milý a skromný. Až to bylo podezřelé
Snažili jsme se zachovat klid, ale radost jsme z toho tedy rozhodně neměli. Mě ale ještě víc mrzelo, že nám Martina zpočátku lhala a neřekla nám hned, s kým chodí. Asi se bála, že bychom jí přítele rozmlouvali. A ano, asi bychom neřekli „jé, to je skvělé, lépe sis vybrat nemohla“, ale ani bychom ji nezavřeli doma na zámek nebo se nevěšeli na prvním stromě.
„Mrzí mě, žes nám to neřekla hned, ty tajnosti byly přece zbytečné. Tím nám jen naopak dáváš důvod si myslet, že to není všechno v pořádku,“ vytkla jsem dceři mírně. Pak jsem dodala, že se samozřejmě na jejího přítele ale i tak těšíme. „Jen tedy nevím, tu vepřovou panenku asi dělat nebudu,“ konstatovala jsem.
Pravdou je, že když se Hassan druhý den objevil, byla jsem docela mile překvapena. Na první pohled působil sympaticky, byl to moc hezký mladý muž, chápala jsem, co na něm Martina vidí. Mně přinesl květiny a mému muži kvalitní kávu. Choval se slušně, mile, skromně. Vlastně jsme proti němu nemohli říct ani slovo. Na Martinu se celou dobu díval jako zamilovaný pes, ani se jí ale nedotkl.
Když pak odjeli, podívala jsem se na muže. „Tak co si o tom myslíš?“ Seděl zadumaně v křesle, chvíli přemýšlel a řekl. „Byl neobyčejně milý a tichý. Tak moc, až mi to připadá divné. Podle mě se přetvařoval, aby udělal dobrý dojem.“ Chvíli mlčel a pak ještě dodal: „Na druhou stranu, to přece dělá každý, kdo se přijde poprvé ukázat rodičům. Takže z toho nemůžeme dělat žádné závěry.“
Ale já jsem měla stejný pocit. Hassan se tak moc snažil, aby na nás zapůsobil, až se mi to zkrátka nelíbilo. Nebylo to moc přirozené. Navíc jsme se o něm vlastně nic nedozvěděli. Vyprávěl nám o škole, o tom, jak se s Martinou poznali, jak se mu líbí Česko, ale o jeho rodině, rodné zemi, budoucích plánech zarytě mlčel, kdykoli na ně jen vzdáleně přišla řeč.
4. Chce si ho vzít, ale ví, do čeho jde?
Martina ale byla zamilovaná až po uši. Jako by po tom, co jsme Hassana poznali, ztratila dosavadní ostych, a byla ochotná mi o něm vyprávět od rána do večera. Strávila s námi Vánoce jako každý rok, ale vlastně byla duchem úplně jinde. A během loňského roku nabral jejich vztah opravdu obrátky, doma jsme ji prakticky neviděli. Na Vánoce už nepřijela, týden před nimi nám přivezla dárky a řekla, že bude s Hassanem, který sice Vánoce neslaví, ale ona chce být zkrátka v tu dobu s ním.
To už jsme s manželem viděli, že ji tak nějak ztrácíme. A když nám na Nový rok nadšeně zavolala, že ji Hassan požádal o ruku a ona souhlasila, upřímně nás to vyděsilo. Od té doby nemyslíme na nic jiného. Vím, že nám do toho nic není, je to dceřin život, ale mě zkrátka představa, že by se měla skutečně vdát za muslima, děsí.
Dosud jsem žádného osobně nepoznala, jsou to všechno strachy způsobené jen tím, co znám z médií, z různých známých případů, ale bojím se, že si Martina zničí život. Nevěřím, že muslimský manžel s ní bude zacházet jako se sobě rovnou. Co když si pak začne diktovat podmínky podle svého? Co když ji přiměje, aby s ním odešla do Egypta, kde bude odkázaná jen na něj? Jak tam pak bude žít?
Zkusili jsme dceři opatrně naznačit, jestli není na vdávání zbytečně mladá, proč si ještě neužívat. Vyptávali jsme se na Hassanovy plány na budoucnost, ale vlastně nám k tomu sama nebyla schopná nic říct. Možná to ani sama netuší! Třeba tomu mladíkovi křivdíme a bude z něj skvělý doktor tady v Česku. Ale tak nějak jsme v tomhle spíš pesimisté. Rádi bychom, aby dcera svoje rozhodnutí ještě zvážila, ale nevíme, jak ji k tomu přimět.
Libuše, 49 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!