Tchyně dala Lídě facku, ta totiž urazila v hádce jejího syna. Lída tchyni nehodlá odpustit, dokud se neomluví. Tchyně to ale neplánuje a Lídin manžel celou situací trpí.
Už je to rok a stále spolu s tchyní nemluvíme, což mi vůbec nechybí. Manžel to ale nese těžce a já ho mám, ač si to tchyně nemyslí, opravdu ráda. Vše by mi mělo být líto i kvůli synovi, tchyninu vnukovi, ale ona Marečka stejně nehlídá a jeví o něj zájem, jen když ho k ní syn přiveze. Jinak se na vnuka nezeptá, nezavolá mu, neprojeví chuť ho pohlídat a občas zapomene i na jeho svátek či narozeniny.
Tchyně je zvláštní žena. Žije sama, tchán od ní odešel před dvaceti lety. Žádného jiného muže si nenašla. Mého manžela má jistě ráda, je to její syn, ale má ho ráda tak nějak řekněme po svém.
Když muž vzpomíná na dětství, tvrdí, že ho v podstatě nikdo nevychovával. Tchyně se neustále psychicky hroutila a naopak vyžadovala pozornost od syna. Ten navzdory všemu vystudoval gymnázium i vysokou školu a celou dobu studia měl různé brigády, z nichž si platil řidičák, auto, cestování a podobné věci.
Manžel má maminku pochopitelně rád a v rámci svých časových možností ji podporuje a pomáhá jí, což tchyně nijak zvlášť nepotřebuje. Rozhodně totiž nejde o nemohoucí důchodkyni! Spíše naopak.
Asi i díky Martinově péči má tchyně pocit, že ho vychovala skvěle a jeho chování k ní je toho údajně důkazem. Prý jí vrací všechnu její lásku a péči. Není divu, že se ráda se svým hodným a úspěšným synem chlubí. Manžel vše vidí zcela jinak, ale své mamince nic nerozmlouvá. Chce mít klid. No a tomuto „světci“ jsem se jednoho dne v lehkém afektu odvážila říci, že je „pako“.
Klidně přiznám, že většinu rodinných hádek mám na triku já. Martin je mírný, já jsem „rapl“, vyrostla jsem ve velké hlučné rodině, kde jsme si všechno bez obalu vyříkávali a pak se zase měli rádi.
Poctivě se ale snažím svůj temperament kultivovat, což mě učí i syn. Na něj se ječet opravdu stydím, zvlášť když vidím, jak Mareček poslouchá a respektuje klidného, ale zároveň důsledného tatínka.
V jedné takové chvíli, kdy jsem bohužel u tchyně na zahradě trochu vybuchla a Martin jemně a vcelku oprávněně zasáhl, jsem ve vzteku směrem k manželovi utrousila, že je „pako“. Nekřičela jsem, jen jsem to sykla, aby to Mareček neslyšel. Bohužel to slyšela tchyně, která zrovna otevřela dveře z domu.
V tu chvíli mi jedna dobře mířená přistála na krku – tchyně se v rozrušení netrefila tam, kam chtěla. Poté pronesla „To už nikdy, nikdy, nikdy mému Martinovi neříkej!“ a rozběhla se do domu. Já se urazila, otočila se na podpatku a odešla.
Muž pak našel svou plačící máti v kuchyni. Pochopitelně se hroutila z toho, jak hroznou má její syn ženu a vnuk matku. Manžel ji ale neuklidňoval. Naopak! Byl rozčílený a chtěl, aby se mi omluvila. Nic takového však tchyně udělat nechtěla a také to neudělala!
Manžel už dávno vychladl a je mu líto, že se spolu s jeho matkou nebavíme. Myslí si, že bych se nad vše měla povznést – jsem prý ta rozumnější. Jenže já na omluvě trvám – facka je opravdu přes čáru! Od svých rodičů jsem facku nikdy nedostala, a to jsme dost hlučná a emotivní rodina. Ani já nikdy na nikoho ruku nevztáhla, nemůžu pochopit, jak si to vůbec tchyně mohla dovolit!
Je mi však líto manžela, že mezi námi „lítá jako nudle v bandě“, ale ustoupit tchyni nehodlám. Není jí osmdesát let, ale o patnáct míň, je tedy relativně mladá, zdravá, má práci, dům, peníze i syna, který se o ni zajímá a stará – nevzbuzuje ve mně žádnou lítost.