Je mentálně zaostalý, drobný, neduživý, taková „figurka“ k politování, jenže paní Lída zná bohužel svého souseda i z úplně jiné stránky.
První dopisy byly zamilované, ale pak se to nějak zvrtlo
Když jsem zjistila, kdo mi dává do schránky ony obscénní dopisy, nemohla jsem věřit svým uším! Když onoho pisatele na schodech domu náhodou potkáte (moc ven nechodí), vzbuzuje ve vás soucit a mateřské city – vypadá i mluví jako Rákosníček a dcery mu tak od prvního dne, kdy ho viděly, také říkají. Netuším kolik sousedovi je, odhaduji okolo 40 let. V bytě o dvě patra výš bydlí se svou maminkou, ráznou korpulentní paní.
Do nového domova, do starého činžáku, jsem se nastěhovala po rozvodu. Byt patřil mé tetě, ta ho odkázala mé mamince. V okolních bytech bydlí povětšinou starší lidé, kteří se navzájem dobře znají a mě a děti vzali tak nějak na milost. Nejdřív měli obavy, zda mé děti a pes nebudou moc hluční, ale moje tři holčičky (pes je také „holčička“), jsou tichá nebeská stvoření. A tak se nám v domě, do kterého se nám zpočátku vůbec nechtělo, žije docela příjemně. Některé sousedky by si dokonce mé tři holky nejradši půjčovaly na mazlení, rozmazlovaní a vykrmování, no a mě vzalo okolí tak nějak na milost. Nicméně se časem ukázalo, že kdosi z domu ke mně přeci jen chová velmi silné city. První dopisy, které jsem od tajemného ctitele dostávala, byly zamilované, jenže pak vše nějak zvrtlo…
Jak se vyvíjel Lídy příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
První dojem klame! Hlavní podezřelý v roli rádce
„Si moc krásná paní, prostě jako růžička nebo i jiná hezká kytka. A taky voníš jako ta růže. Ještě dlouho to pak na chodbě voní, když po ní deš. Moc se mi líbíš. Nejhezčí si, když máš ty červený šaty a vlasy ne v culíku. Rád bych na tebe sáhl. Moc hezky bych tě hladil.“ stálo v úvodě prvního dopisu, který byl napsaný takovým stařecky roztřeseným písmem. Okamžitě jsem ve své mysli odhalila „pachatele“! Kterým dle mého byl náš přehnaně servilní soused, „obstarožní seladón“ bydlící naproti nám. Pokaždé když jsme se potkali, hýřil dvojmyslnými vtípky a lichotkami.
Jenže seladón odjel na začátku léta na chalupu a dopisy chodily dál, navíc mě poprosil, abych mu zalévala květiny a občas vyvětrala. Knihovna, kterou doma měl, napovídala, že tenhle pán bude milovníkem klasické literatury a rozhodně nebude autorem pokleslé milostné korespondence.
Přišlo mi takřka signifikantní, že čím bylo léto teplejší a domy a chodníky rozpálenější, tím žhavější byl i obsah milostných dopisů, které jsem dostávala. Ze zamilovaných řádek se školáckými vyznáními lásky se postupem času stávaly vyloženě obscénní a nechutné návrhy. Zvažovala jsem, že půjdu na policii, přeci jen mám doma dvě malé školačky, a kdo ví, kdo dopisy píše. Jednoznačnou odpověď měl kupodivu můj první podezřelý.
Pokračování 3 / 4
Z roztomilého Rákosníčka zákeřným Glumem
„To je ten skřet z posledního patra, podobné dopisy psal nějakou dobu i mé ženě. Byla moc pěkná ženská, stejný typ jako vy, Liduško!“ řekl mi soused, když si v půlce léta přišel vyzvednout poštu a já ho neplánovaně pozvala dál. Soused byl překvapivě milý a z chalupy mi pro holčičky přivezl spoustu jahod a meruněk, pozvání na kávu bylo tedy nevyhnutelné. Nečekaně příjemně jsme si povídali, nakonec jsme si dali dokonce i skleničku vína a já se nakonec sousedovi svěřila s nechutnými dopisy.
„Nebojte se, Liduško, on je neškodný, promluvte s jeho máti, ta ho srovná!“ řekl mi ještě. Odhodlávala jsem se týden, „Rákosníčka“ mi bylo vlastně docela líto. Má asi metr padesát, ne víc než čtyřicet kilo, je takový žlutavě bledý, s nehezky řídkými vlasy, působí plaše a pravděpodobně je lehce mentálně zaostalý. Až tu jednou jeho maminka nebude, skončí v nějakém ústavu. Jenže na druhou stranu dopisy, které píše, vůbec nevinné nejsou. Naopak, jsou stále více odporné a hrubé. A tak jsem se nakonec rozhodla, že se sousedkou promluvím (…a rádoby roztomilého Rákosníčka jsem si soukromě přejmenovala na zákeřného Gluma.)
Pokračování 4 / 4
A byl klid. Bohužel jen na chvíli!
Ten den jsem šla domů strašně pozdě, holky byly u táty a já trochu flámovala. Vešla jsem do vchodu a u naší schránky stál „Glum“ a cosi do ní strkal. Jakmile mě uviděl, rozběhl se pryč. Nechala jsem ho. Ve schránce byl pochopitelně další dopis. Stačilo mi přečíst první dvě řádky… „No nic, ráno jdu definitivně za sousedkou, teď je pozdě,“ řekla jsem si.
Ráno jsem vzala dopis, v hlavě jsem si srovnala, co řeknu a vyrazila jsem o dvě patra výš. Reakce staré paní mě naprosto zaskočila, čekala jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Sousedka mi velmi afektovaně vynadala, a řekla, že mě bude žalovat za pomluvu, co si prý dovoluji urážet jejího postiženého syna. Nezmohla jsem se na slovo, i když mi pak doma samozřejmě naskočil úžasný proslov, kterým bych sousedku zcela jistě (pochopitelně dle mého mínění) uzemnila. Nicméně během tří neděl po incidentu mi žádný nový dopis nepřišel! Až opět včera a hned dva! Jeden se obsahem podobal prvním dopisům, které jsem dostávala, druhý byl nechutný, přečetla jsem z něho jen pár slov.
Syna sousedky je mi svým způsobem líto, navíc svou figurou opravdu nevypadá nijak nebezpečně, ale dopisy mi vadí. Dcery o nich nevědí a byla bych strašně nerada, kdyby se jim dostaly do rukou. Kdybych měla muže, nebo byl naživu tatínek, poslala bych je o dvě patra výš, ať si s tím skřítkem dvou tváří promluví. Jenže s exmanželem máme napjaté vztahy a v rodině jiný chlap není. Jít na policii mi přijde přehnané, navíc bych tím asi hodně narušila jinak docela příjemné vztahy v domě.