Někdo na věci mezi nebem a zemí věří, jiný se jim vysmívá. Lída patří do první kategorie. Při vzpomínkách na dramatické události, které prožila, jí totiž běhá mráz po zádech ještě teď.
Jsem obyčejná ženská, která věří kartářům i tomu, co v kartách vidí. Vždycky mi totiž všechno vyšlo. Navíc jsem se od jednoho dozvěděla, že bych karty mohla vykládat sama, protože pro to mám vlohy. Mávla jsem nad tím rukou, i když jsem si za čas uvědomila, že možná říkal pravdu.
Šestý smysl, nebo chcete-li předtuchu, jsem nejspíš zdědila po tátovi. Ten vždy věděl, kdy přijedu na návštěvu, přestože jsem se nikdy neohlásila předem a chtěla rodiče příjemně překvapit.
Laura Poláková
19. února 2019
Mojí první osobní zkušeností s oním neznámým pocitem byla událost, k níž došlo, když jsem se v osmnácti letech chystala za svým přítelem. Pár minut za sebou odjížděly stejným směrem dva autobusy. Když jsem čekala na nástupišti, zničehonic mě přepadl strach a nervozita. Přešlapovala jsem na místě a nevěděla, co se to se mnou děje. Myslela jsem si, že jde o cestovní horečku a obavy ze seznámení s rodiči partnera.
Přijel první autobus, ale něco mi jasně říkalo: Nenastupuj! Uposlechla jsem vnitřní hlas a čekala na vůz číslo dvě, který měl přijet asi za šest minut. Nastoupila jsem už vcelku klidná. Když jsme ujeli zhruba osm kilometrů, uviděla jsem před námi převrácený autobus v příkopu a zmateně pobíhající cestující… Hned mi proběhlo hlavou, jak moc jsem udělala dobře, když jsem si vybrala jiný spoj. Vždyť jsem mohla přijít o život!
Laura Poláková
17. února 2019
Pak se mi začalo stávat, že jsem třeba bezpečně poznala, že přijedou na návštěvu tchyně s tchánem, kteří nás chtěli s manželem překvapit. Jednou jsme byli s mužem a přáteli na taneční zábavě. Dobře jsem se bavila, tančila, zpívala, když mě kolem půlnoci přepadl tísnivý pocit. Bylo to tak silné, že se mi rozklepala kolena. Nemohla jsem je udržet u sebe a chtělo se mi brečet. „Chci domů,“ pronesla jsem směrem k manželovi. „Proč, co ti je?“ ptal se udiveně. Měla jsem slzy na krajíčku, vlhké dlaně a stále dokola jsem ho jen prosila, ať už jdeme domů. Kamarádi, kteří tam s námi byli, mě přemlouvali, ať si jdu dát panáka, že nevolnost jistě pomine.
Laura Poláková
12. února 2019
Nevím přesně, jak dlouho ten stav trval, ale pak to najednou zničehonic přestalo. Ráno jsme se u snídaně sešli se synem, který měl roztržený a silně zakrvácený ret. Prý se kolem půlnoci venku popral. Naštěstí to skončilo jen drobnými oděrkami a oním rozbitým rtem. Hned jsem si uvědomila, jak mi v tu dobu bylo na zábavě ouvej…
Poslední zásadní předtucha se mi stala nedávno. K večeru mě přepadla ona známá nepříjemná nervozita. Třásly se mi ruce, byla jsem neklidná. Musím zavolat tátovi, blesklo mi v hlavou. Ležel totiž tenkrát v nemocnici. Všeho jsem nechala a zvedla telefon. Hodiny právě ukazovaly 18:58.
Laura Poláková
10. února 2019
„Dobrý večer, sestřičko, chci se zeptat na tatínka, jak se mu daří?“ zeptala jsem se. „Váš tatínek právě před osmi minutami zemřel,“ odpověděla. Podlomila se mi kolena a začala jsem se třást. Byl to pro mě hrozný zážitek, který budu mít v mysli napořád.