LJUBA (41): Opustili jsme rozjetou firmu, zachránilo nám to manželství

Dodatek - není každé podnikání automaticky honění se za materiálním luxusem a zbohatnutím za každou cenu. Valná většina lidí, co podniká, to dělá proto, aby se uživili. A ke všemu je to třeba i baví, dělat něco, v čem jsou dobří, opravdu jen málo podnikatelů zvládne vybudovat nějaké obří impérium, z kterého jim potom plyne ten luxus. To je jen špička ledovce. A ne, není možné se k podnikání kdykoli později vrátit. On na to nikdo nebude milostivě čekat. Najde si někoho jiného, kdo mu poskytne stejnou službu. Takže když přestanu podnikat, ztratím všechny vazby, klienty, dodavatele, smlouvy, pracně dojednané podmínky, a v neposlední řadě i jméno a pověst firmy. To se mi bude dost blbě obnovovat, až si po letech vzpomenu, že k tomu chci vrátit.

Hm. Zase mi zmizel jeden včerejší komentář. Nebylo tam nic proti ničemu, akorát jsem si dovolila popsat svou osobní zkušenost, a vysvětlit, proč bych se podnikání nevzdala, kdyby někdo vznesl takový požadavek. No, podruhé to sepisovat nebudu, souhlasím, že je to oběť, a v článku popsaný případ je obzvlášť nepovedený. Vzdát se prosperující firmy tak nešikovně, že z toho nic nemám, a budu závislá na nevalném platu, to opravdu nebylo dobré řešení. Kdyby to nezbytně muselo být, dobře, člověk udělá leccos, když mu vážným způsobem teče do bot, ale to nebyl tento případ, a ještě si to pochvalovat? :hm

Rozhodně si nemyslím, že nechali podnikání proto, že manžel osahával pekařku. To byl jenom takový spouštěč, díky němuž si sedli, rozebrali situaci a uvědomili si, co vlastně od života chtějí. Nakolik je pro něprioritou podnikání a nakolik jsou jejich prioritou děti a co jim chtějí do života dát. Zda materiální luxus (přičemž pochybuji, že pekárna by jim ho zajistila), nebo rodiče, kteří na ně mají čas. A podle mne se rozhodli správně.

Paní se na založení firmy opravdu podílela nápadem péct a prodávat koláče na trhu. Předpokládám, že jí to bavilo. Ale řídit pekárnu se zaměstnaci, hlídat dodavatele, odběratele, tak to evidentně paní nedělala , možnost měla, ale nechopila se jí, tudíž nebyl z její strany zájem o řízení pekárny, ale o jen o pečení dobrých koláčů. Což je samozřejmě v pořádku, každý by měl dělat to co chce. Nicméně si nedovedu představit situaci, že kvůli flirtu manžela s pekařkou, prodají zdroj obživy. A ještě tak blbě, že z toho nic nezískají. Ten kdo se živí sám , a manžel to evidentně zvládal a uživil, těžko půjde od podnikání, která ho dobře živí, do špatně placeného zaměstnání 200km daleko. Nechápu proč by to měl dělat. Já bych spíš viděla, že se potom rozvedli, než že byli štastní. Na dostatek peněz se zvyká mnohem rychleji než naopak. Děti jak rostou, taky potřebují víc a víc peněz, pomůcky do školy, školní akce to všechno něco stojí. Nedokáži si představit, jak s ní ten manžel je štasný, když najednou musí poslouchat v prácí šefa, doma manželku a ještě nemít peníze. Musí to být pro něj hrozný :-l

K anketě - ne, rozhodně bych nepoložila dobře zavedenou a prosperující firmu proto, že manžel osahával pekařku. To se dalo řešit i méně dramaticky. Paní prostě žárlila. A to nejen na mladou pekařku, ale spíš asi hlavně na to, že manžel podniká, řídí firmu, je v tom frmolu dnes a denně, zatímco ona, zakladatelka firmy (kde by byli bez těch jejích prvních koláčků) sedí doma s malýma dětma. A nudí se. A nemá už ve firmě takový vliv jako dřív, protože teď je "jenom" manželka. Tak to radši zařízla celé po vzoru "když já ne, tak ty taky ne" - jinak se to její ultimátum buď já nebo pekárna chápe dost těžko. A velice pochybuji, že by potom byli šťastní a duha se klenula nad vodami, po odstěhování 200 km do cizího prostředí a za mizerně placenou prací (geniální - většinou se lidi stěhují za dobrou prací, ne naopak).

Bude to opsané z nějakých 10 - 15 let starých archivů. ]:-D Dřív, než se něco vydalo, dělaly se korektury. A to věcné i pravopisné. Zjevně je tato praxe již opuštěna, a to nejen tady. Ale kdyby si to autor/ka po sobě přečetl, tak snad by to muselo docvaknout, že 11letá pekařka je nesmysl. Nebo má možná někdo pořád pocit, že sametová revoluce byla málem předevčírem, a ne před 30 lety. :-)

Stále ty stejné chyby : to redakce nemá nějakého dohlížeče,který by zkontroloval ,zda jsou reálie v článku (předpokládám,zcela vymyšleném) sdostatek pravdivé ? Jinak se mi zdá,že to manželství by v nedostatku peněz začalo skomírat,a byli by tam,kde předtím.

To je pořád dokolečka... je to tak těžké si to spočítat? Jestliže chcete uveřejňovat článek, jak někdo začal "po revoluci" podnikat, jak byla žena v té době už vdaná - tak buďto napište, že to bylo např. 10 let po revoluci...15 let po revoluci a nebo nepište, že je té osobě dnes 41 let. Když se napíše "po revoluci", dá se očekávat, nejvýše pár let...5, ne o mnoho více. Pak v době výročí 30ti let od revoluce nemůže být ta osoba čtyřicátnice.
A nebo je to příběh 10 let starý, ale pak opět - je potřeba upravit aktuální věk hrdinky. Takto to vypadá, že mohla být ve věku 11-15ti let vdaná, s manželem začala podnikat...otevřeli si pekárnu...Nepůsobí to zrovna věrohodně.
A jinak jsem slzu zamáčkla při čtení příběhu...prosperující a fungující pekárnu pronajmou (fungující firma se spíše prodává), která záhy na to zkrachuje, odstěhují se 200 km daleko (proč takový extrém - měli snad nějakou potřebu utéci tak daleko?), najdou si "normální práci" (co to je "normální práce"?) a třou bídu s nouzí? Ale jsou šťastní!!! Bože...

Pokud je té ženě 41 a začala podnikat hned po revoluci tak je to lež , já byla po revoluci v 7 třídě a je mi 40. ]:-D :?: :pozor :pozor

Člověk nemůže mít všechno, resp. ne všechno naráz - obvykle. Období, kdy jsou děti malé, kdy rodiče mohou výchovou své děti zformovat a naplno si rodičovství užívat, je poměrně krátké (pokud tedy nemají dětí pět a více :-) ). Kdežto k pracovní kariéře nebo k podnikání se lze kdykoliv vrátit. Moudré rozhodnutí toho páru chválím.