Luba Lorencová je veselá, vitální paní. Ráda si povídá, čte, miluje Řím a dobrou hudbu a našla si mnoho kamarádek, se kterými je v denním kontaktu na Facebooku. Odjela by k moři, jenže nemůže – čeká ji druhá transplantace ledviny.
Každý druhý den dojíždí do Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích na dialýzu. Její transplantovaná ledvina je zničená ozařováním. Ale popořádku.
Když se Luba narodila, lékaři zjistili, že má vrozenou vadu – dvojitý močový měchýř. Ten nadbytečný navíc ležel tak nešťastně, že překrýval vchod do močové trubice. Proto bylo nutné jej operativně odstranit, potíže malé holčičky s močením se totiž neustále stupňovaly.
V 6 letech podstoupila operaci, která naštěstí dopadla dobře, a vše vypadalo, že tomu tak bude i do budoucna. Studentka pedagogické fakulty Luba se příkladně starala o své zdraví, plavala, běhala po horách, hrála volejbal… Pak se jí narodila první dcerka a přišel na první pohled nevinný zánět ledvin, který mladá maminka zřejmě nestačila doléčit, a tak přešel do chronicity. Na svět přichází druhá dcera. Ta „stojí“ Lubu jen žlučník.
Do jejích 39 let jinak celá rodina vede naprosto bezproblémový život… A pak, bez varování, začíná horor. Luba si kvůli manželovi, který má zdravotní problémy, nechává odebrat krev. V laboratoři zjišťují, že má neuvěřitelně vysoké hodnoty kreatininu a urey – ukazatele funkce ledvin. Všichni se diví, že je Luba ještě mezi živými. Následuje rychlé v kolečko vyšetření a první dialýza…
„Pracovala jsem tehdy jako vychovatelka ve školní družině v Chomutově. Chodila jsem na bolestivou a nepříjemnou, ale jedinou možnou proceduru – dialýzu – 1x týdně. V práci to po celou dobu ani netušili. Tři roky jsem navíc držela nízkobílkovinnou ledvinovou dietu. Ta znamená, že smíte jen 30 gramů bílkovin denně,“ vypráví Luba. Po třech letech jí lékař řekl, že její stav je i přes dialýzy tak špatný, že jedinou možností je pro ni transplantace ledviny. „Vzpomínám si, že jsem se z toho tenkrát složila. Cítila jsem se dobře, moje ledviny však téměř nepracovaly,“ vzpomíná.
Jak chutná májový deštík
Na seznamu pacientů, kteří potřebují transplantaci, Luba figurovala už nějakou dobu. 30. dubna 1996 šla jako obvykle spát. Ve dvě hodiny ráno ji i manžela vzbudil telefon: „Tady Transplantační centrum IKEM. Posíláme pro vás sanitku. Máme vhodnou ledvinu,“ ozvalo se.
Paní Luba byla v naprostém šoku a odmítala jet, ale manžel ji prostě zpátky do postele nepustil. Sanitka byla za dveřmi během čtvrt hodiny a jelo se do Prahy. Tam ještě proběhla poslední dialýza a nutná předoperační vyšetření a v 11 hodin dopoledne převoz na sál. „V jednu hodinu jsem se začala probouzet s vědomím, že už mám vše za sebou. Vezli mě tenkrát na lůžku přes veliký dvůr. Byl 1. máj a padal teplý deštík. Na ten okamžik nezapomenu. Bylo mi nádherně,“ vzpomíná Luba.
Jednou nahoře, jednou dole
Po počáteční euforii nastaly dny sžívání se s novým orgánem. Byly to těžké časy – ledvina ne a ne se podřídit. Lubě bylo špatně, měla horečky, nemohla dýchat, celá otekla a pak už se jí chtělo jen spát. Tehdy kolem ní nastala mela – další rychlá akce, při které jí nakonec odčerpali vodu na plicích. Po čase pacientku propouštějí z nemocnice.
Vše vypadá skvěle – do chvíle, kdy si hmatá podivnou bulku na prsu.
Je to prý nezhoubné, lékařka tedy považuje odstranění bulky za zbytečné. „Problém s rakovinou přišel po čtyřech letech od transplantace, v roce 2000, a recidiva poté v roce 2002. Naštěstí se obojí zachytilo včas, a to jen mou vlastní zásluhou, protože jsem trvala na vyšetření a nespolehla se jen na názor doktorky,“ říká Luba.
Řešení je komplikované – kvůli ledvině není možné nasadit chemoterapii, po chirurgickém zákroku Luba dochází „pouze“ na ozařování. Je jí čím dál hůř, ale vypadá to, že nádor se vzdává. Luba se už poněkolikáté, tentokrát se spálenou kůží a dalšími jizvami, vrací do světa relativně zdravých, dojíždí na pravidelné kontroly do Thomayerovy nemocnice a do IKEM.
Pak se znovu objevuje voda na plicích, výpotek na srdci, stres, co bude, angiologie a stent… a dalšího půl roku „na draka“. „Zhubla jsem za toho půl roku o deset kilo a bylo mi pak o trochu líp. Bohužel však ledviny došly na konec svých možností. Začaly vysazovat. Projevovalo se to kopřivkou, svědilo mě celé tělo, pořád jsem se škrábala. Nakonec jsem musela znovu začít chodit na dialýzu,“ vypráví Luba.
Já to zvládnu!
Luba se přestěhovala do Prahy. Její dcery Míša a Natálka k ní tak mají blíž, s manželem se před časem rozvedla. Žije se svým oblíbeným pejskem, navštěvuje kamarádky a třikrát týdně dojíždí na dialýzu. Běží další kolečko vyšetřování, aby mohla být opět zapsána do registru a čekat na novou ledvinu. Mezitím si povídá se svou „partičkou“ na Facebooku a těší se na podzimní vystoupení skupiny Il Divo a Karla Gotta – je členkou jejich fan klubu.
„Můj život zkrátka probíhá ve vlnách. Dlouho je dobře, pak přijde šok, já se vší silou ze všeho vyškrábu, dlouho je dobře a tak je to pořád dokola… Doufám, že i druhou transplantaci nějak zvládnu a zase bude dobře. Snažím se nepropadat panice. Brát vše tak, jak přichází. A mám jeden vzkaz pro čtenáře: Nenechávejte si zdravotní problémy přerůst přes hlavu, řešte je včas!“ uzavírá své vyprávění.
Článek vyšel v časopise Moje Zdraví