LUCIE (35): Tchyně je pro mě velký problém. Nesnesu ji | Foto: iStock

Foto: iStock

LUCIE (35): Tchyně je pro mě velký problém. Nesnesu ji

Lucie má pocit, že jí její tchyně vzala veškerou naději na spokojený a klidný život. Neustále jí ho jen znepříjemňuje a ovlivňuje podle sebe. Potřebnou oporu nemá Lucie ani ve svém manželovi. Lucii problém s tchyní každý den sráží na dno a neví, jak z toho ven.

Ráda bych řekla, že s manželem a dětmi žijeme poklidný život v krásném rodinném domku v blízkosti manželových rodičů, ale pravda je jiná. S Jardou jsme spolu deset let a máme dvě děti – sedmiletou Petrušku a čtyřletého Štěpánka.

Hned po svatbě jsme začali opravovat rodinný dům, který Jardovi dali jeho rodiče. Dům je velký, takže v něm jeho rodiče bydlí s námi. Z počátku jsem měla radost a viděla jsem v tom velkou výhodu. Brzy jsem se však probudila ze svého snu a poznala realitu. Tchyně je pro mě velký problém.

Mělo mě to napadnout dříve. Už když jsme opravovali dům, měla tchyně tendenci pořád něco plánovat a řešit za nás. Vybírala nám okna, plánovala mi novou kuchyň, a dokonce nám koupila kachličky do koupelny bez předchozí porady s námi.

Říkala jsem si, že je to asi normální, a problém jsem zatím neviděla. Přece jenom je to dům, který kdysi stavěla ona s manželem, takže si může dovolit být sentimentální a stále mít dům alespoň částečně podle svých představ.

Když se narodila Petruška, mohla se tchyně rozkrájet. Pořád chtěla pomáhat, přebalovat, krmit a vozit kočárek. Začala být u nás téměř celé dny a vůbec nerespektovala naše soukromí. Nikdy jsem ji nezvala, ale ani nevyháněla. Vždy přišla sama a byla s námi celé dny. Radila mi, co a jak mám s malou dělat a co dělám špatně.

Měla jsem problémy s kojením a tady jsem měla s tchyní velký rozpor. Podle ní kojit musím a každé správné matce to přece musí jít, tak proč to nejde mně? Já jsem vyzkoušela vše. Od homeopatik přes mazlení s miminkem až po speciální tabletky, ale nerozkojila jsem se. Petruška musela být na umělém mléce. Připadala jsem si tehdy jako špatná matka a tchyně mi dávala hodně najevo, že to tak je.

Tchynina starostlivost pokračovala i po narození Štěpánka. Opět se přehnaně starala, jako by byly moje děti její. Když upadnou a začnou brečet, honem k nim utíká. Mě odstrčí a hned je začne utěšovat, že u babičky je jim dobře a ona jim pomůže. Já mám problém dostat se k nim a utěšit je. Častokrát se stane, že mi tchyně vezme jedno dítě a nic mi o tom neřekne. Najdu je pak u nich doma nebo až později, jak se vrátí třeba od tchyniny kamarádky.

Ve chvíli, kdy měl Štěpánek dva roky, jsem se chtěla vrátit do práce. Tchyně to nedokázala pochopit. Nutila mi svůj názor, že musím u dětí zůstat co nejdéle. Ukamenovala mě milióny argumentů a dokonce dostala i Jardu na svou stranu. To bylo poprvé, co se Jarda zastal tchyně a přiklonil se na její stranu. A já jsem zůstala ještě rok doma.

Problém s tchyní mi už přerostl přes hlavu. Vůbec mě nerespektuje a neuznává moje potřeby a rozhodnutí. Někdy se stane, že se manžel tchyně zastává, což mě neskutečně vytočí. Častokrát se kvůli tchyni s Jardou hádáme.

Když k nám tchyně přijde, přemýšlím, jak tu návštěvu přežít. Dostávám se do fáze, kdy mám pocit, že partnerovu rodinu doslova nenávidím. Zejména tedy tchyni, protože tchán je celkem v pohodě. Raději mlčí, než aby šel proti ní.

Vůbec nevím, jak mám svůj odpor a problém s tchyní řešit. Jarda se stěhovat nechce, protože jsme do domku investovali hodně peněz. Kdybych si s tchyní chtěla otevřeně promluvit, asi by to k ničemu nebylo. A Jarda se do našich problémů nechce nijak míchat. Nevidím žádné řešení, jak se z toho dostat. Takže mi nezbývá asi nic jiného, než to přetrpět.         

Doporučujeme

Články odjinud