Lucie je i po čtyřicítce pořád singl a nic na tom nehodlá měnit, o partnerský vztah a rodinu totiž nestojí. Tento postoj jí velmi komplikuje vztahy s rodiči a sourozenci, kteří ji mají za blázna.
O děti nestojím
Už někdy ve dvaceti letech jsem si poprvé uvědomila, že nemám příliš ráda děti. Není to tak, že bych je nenáviděla, jenom si zkrátka nedovedu představit mít vlastní a nijak o ně nestojím. Nemám problém na chvíli pohlídat děti sestrám nebo si s nimi hrát, ale vlastní mít opravdu nechci.
Možná to zní divně, ale mám to tak nastavené. Myslela jsem si, že se to s věkem změní, ale nestalo se tak – žádné biologické hodiny mi tikat nezačaly. Teď mi je přes čtyřicet a nepředpokládám, že by se ještě něco mělo změnit. Navíc, zcela upřímně, jsem bez dětí naprosto spokojená.
Laura Poláková
22. září 2020
Vážný vztah mě vyděsil
Tento postoj do značné míry ovlivnil i mé vztahy. Dva vážné, které jsem měla, se dostaly do bodu, kdy chtěl partner mít děti a založit rodinu. Já na tuto variantu v obou případech nepřistoupila a vztahy kvůli tomu skončily. Možná i kvůli této zkušenosti už o žádné vztahy nestojím.
Uvědomila jsem si, že jsem spokojená, když jsem sama. Za posledních pět let jsem neměla žádný partnerský vztah a žádný nehledám. Nemám pocit, že bych o něco přicházela, nic mi nechybí, nemám problém vidět kolem sebe šťastné rodiny…
Laura Poláková
20. září 2020
Bortí se mi vztah s rodinou
Můj postoj k životu bohužel není moc pochopitelný pro moji rodinu. Rodiče i dvě mladší sestry – obě vdané a s dětmi – mě mají za blázna. V podstatě každá rodinná oslava se stočí ke mně a k tomu, jestli už jsem si konečně našla nějakého chlapa. Standardně následuje řada velmi osobních otázek a hodnocení mého života ze strany všech členů rodiny.
Opakovaně jsem se jim snažila vysvětlit, že o nikoho nestojím. Vypadá to, že tomu stejně nevěří a mají mě za podivína. Během společných setkání si vyslechnu řadu vtípků či poznámek na svůj životní styl a na to, že nemám partnerský vztah.
Laura Poláková
6. září 2020
Velmi mě to unavuje, což jsem dala několikrát najevo, ale stejně to nepřestává. Ve výsledku se tak rodinným akcím začínám vyhýbat. Hledám výmluvy a důvody, proč nemohu přijít, což je s mojí prací, při které musím hodně cestovat, poměrně jednoduché i uvěřitelné.
Samozřejmě to není ideální řešení – nechci lhát vlastní rodině, nejbližším lidem, které mám. Ale když nerespektují můj život a má rozhodnutí? Jsem maximálně spokojená se svým životem a má rodina to nedokáže respektovat. Bohužel momentálně nevidím lepší řešení než to, které jsem zvolila.