1. Chtěla jsem odejít už dlouho, teď nemohu
Jsem v totální pasti, odkud není úniku. Můj muž, kterého jsem chtěla už několik let opustit, vážně onemocněl a stal se tak koulí na mé noze. Vím, že to zní asi cynicky, ale přirovnání mého manžela k těžké vězeňské kouli připoutané k mému kotníku, přesně vystihuje mou situaci.
S mužem si už několik let vůbec nerozumíme, intimně a vlastně ani jinak spolu nežijeme. Netrávíme spolu volný čas a obvykle spolu ani moc nemluvíme. On je státem ve státě, žije si sobecky svůj pohodlný život přes den spícího a v noci pracujícího „ajťaka“ a já se starám o děti i domácnost (k tomu samozřejmě pracuji). Situaci jsem se snažila mnohokrát řešit, bohužel vždy vše vyznělo do prázdna a vrátilo se do starých kolejí. Dokonce i mé dospívající děti byly ještě nedávno nakloněné tomu, že se od manžela odstěhujeme. V podstatě jsem už jen čekala, až doplatíme hypotéku (kvůli snadnějšímu dělení majetku), děti budou na střední škole a dožije má vážně nemocná maminka, kterou by můj rozvod na sklonku jejího života strašně zarmoutil. Mé plány na šťastnější život však přeťala manželova nemoc.
- Jak se vyvíjel Lucčin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Všude jsem jezdila s dětmi sama; na dovolenou, na víkendy, dokonce i na Silvestra
Manžel měl delší dobu určité zdravotní problémy, které jsem já i jeho lékařka připisovala jeho značné nadváze a neuvěřitelně pasivnímu a nezdravému životnímu stylu. Jenže koncem léta můj muž zkolaboval a v nemocnici mu po sérii vyšetřeních zjistili skrytou srdeční vadu. Jeho prognóza do budoucna se odvíjí od ukázněnosti pacienta, šikovnosti lékařů a štěstí – někomu se s touto vadou vede lépe, jinému hůře. Jediným řešením je při velmi závažných komplikacích transplantace. Mohu takto nemocného muže opustit? I děti, o které se muž v podstatě nezajímal, jsou nyní proti rozvodu, tatínka je jim přirozeně líto. A vůbec už si nedovedu představit, co by mému odchodu od nemocného muže řekli příbuzní a známí. Jsem v pasti!
Já se trápím, muž se lituje a vyžaduje péči a ještě pečlivější servis. I přestože může pracovat (pracuje už několik let z domova od počítače), snaží se získat invalidní důchod. To všechno pro mě znamená, že bude můj život ještě víc svázaný s jeho. Doposavad jsem sice žila v manželství, ale rok od roku více a více nezávisle. Všude jsem jezdila s dětmi sama; na dovolenou, na víkendy, dokonce i na Silvestra na hory. Zařizovala jsem vše okolo domácnosti a dětí – řešila zdravotní i školní problémy, nákupy, obstarávala koníčky dětí, prostě všechno! Manžel jen přispíval do společné poklady nebo seděl u počítače a pracoval (a také hrál hry), popřípadě spal. Když mu hrozila nějaká domácí povinnost, obvykle onemocněl – měl rýmu, bolesti zad, migrénu, žaludeční problémy apod. Hnout s ním nešlo, nebo jsem to neuměla.
Pokračování 3 / 4
3. Stalo se něco, co jsem nečekala a v co jsem ve svých 46 letech už vůbec nedoufala!
Rok 2015 měl být pro mě dle všeho zlomový. Byl. Ale jinak, než jsem si myslela. Na přelomu roku 2014 a 2015 poklidně a bez bolestí skonala v soukromém hospici má maminka. Také jsme doplatili hypotéku a já začala v duchu plánovat rozvod. Sešla jsem se s právničkou, aby mi poradila, jak vše uspořádat. (Aby nedošlo k omylu, nechtěla jsem manžela „oškubat“, chtěla jsem rozumnou dohodu.)
Navíc se stalo ještě něco, co jsem nečekala a v co jsem ve svých 46 letech už vůbec nedoufala. Někdo se do mě zamiloval! Onen muž je rozvedený, nemá už žádné závazky, je zajištěný, prostě nezávislý. Známe se od základní školy, ale mnoho let jsme se neviděli. Dokonce se mi zdá skoro symbolické, že jsem ho potkala v jednom fastfoodu v den, kdy jsem šla od právničky. Povídali jsme si skoro tři hodiny a já po mnoha letech zažila „motýly v břiše“ – bylo to neuvěřitelné! A evidentně oboustranné.
Pokračování 4 / 4
4. Ve své nemoci si patologicky libuje
Jenže během dvou měsíců je všechno jinak! Motýlci se změnili v můry a já bych dala nevím co za to, kdybych ho raději nepotkala. Strašně se totiž trápím, neumím sedět na dvou židlích, neumím lhát, neumím být mému nemocnému muži nevěrná a navíc manžela lituji. I pro něj je vše těžké, ale na druhou stranu vnímám i to, jak si v nemoci libuje. „Má razítko“ na to, že je „chudáček“, který je zcela oprávněně hoden veškeré péče, kterou samozřejmě očekává ode mne.
Nejradši bych si sbalila kufry a utekla za svou láskou, odstěhovala se někam strašně daleko a byla šťastná. Ale copak mohu opustit děti, nemocného muže, práci, známé, zkrátka všechny závazky a vazby? Jsem v pasti, můj život skončil a čekají mě jen dvě až tři desítky let přežívání.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
