Na rozdíl od některých upjatých kolegyň působíte díky svému úsměvu jako kamarádka, která to teď s námi všechno probere odshora dolů a rozhodně nám nic nezatají. Jste taková i doopravdy?
Určitě. Ale dřív jsem byla otevřená až moc a mnohokrát se stalo, že to, co jsem řekla, bylo pak v médiích použité jinak a v jiném kontextu. Musela jsem se naučit si některé věci střežit. Vím, píšou se o mně různé věci, ale to jsou většinou výmysly nebo lži, které tiskne bulvár. Otevřenost je dobrá,
ale jen s lidmi, které dobře znáte.
Zklamal vás v tomhle ohledu někdo konkrétní?
Vzhledem k tomu, že jsem to většinou řekla více lidem, nikdy jsem nezjistila, přes koho to jde ven. Ale dneska se už nestane, že bych někde seděla s nějakou skupinou lidí a řešila svoje soukromé věci, protože nikdy nevíte, kdo je ten člověk, který to pošle dál. Ale mně se to nevyplatilo třeba ani v partnerských vztazích. Když se s někým seznámíte, mluvíte třeba o svých bývalých vztazích a partnerech, a pak jednoho dne váš nový vztah dospěje třeba k nějaké situaci a vám se to najednou vrátí zpátky jako bumerang.
Jako že vám partner řekne: „No jasně, tys byla přece vždycky taková!“
To úplně ne, ale prostě se vám vrátí něco, co jste o sobě a předešlém vztahu nebo partnerovi prozradila…
A jde vám to – se hlídat?
Už docela ano. „Vymluvím“ se doma, s rodinou, s blízkými, kterým věřím a kterým se můžu svěřit úplně se vším.
A v práci jste pak tajemná…
Odpovídám neutrálně nebo ne úplně konkrétně.
Nejste z toho paranoidní?
Vůbec ne. Jsem přesvědčená, že to ti lidé nemyslí zle a často to není ani schválně. Někdo něco zaslechne, pak si o tom s někým prostě povídá a tak dále, znáte to…
Jste tedy optimistka…
Jsem ryzí optimistka a vždycky se snažím na všem hledat jen to pozitivní a hezké. Negativní věci vypouštím nebo si je raději ani nepřipouštím. A taky se řídím heslem, že všechno špatné je k něčemu dobré. Každou věc, která se vám přihodí, si můžete otočit a snažit se na ní najít to lepší. Člověk žije na vlnách. Jednou je nahoře, jednou spadne dolů, není možné, aby všechno bylo pořád v jedné rovině.
Daří se vám zůstávat pořád takhle nad věcí?
V životě jsem si prošla i špatnými obdobími, ale když se ohlédnu zpátky, vidím jen to hezké. Nikdy si neříkám, to se nemělo stát nebo tohle jsem měla udělat jinak. Neměla. Věřím tomu, že všechno, co se mi v životě stalo, se stát
mělo. I ty nepříjemné věci mají nějaký smysl, který člověk zjistí až v budoucnu.
Určitě pro vás muselo být docela složité období, když jste měla s partnerem Nikem vztah na dálku a vychovávala syna skoro sama…
Bylo to náročné období. Kromě práce a starostí o malého jsem si zařizovala bydlení. Ale mám naštěstí hodně energie a díky tomu jsem to zvládala docela dobře. Pamatuju si, jak jsem se v posledním stadiu těhotenství stěhovala,
vybalovala tašky a těšila se, že to bude všechno nové. Můj syn se těšil asi taky, protože si hezky počkal, až se přestěhujeme, a i když jsem měla termín porodu až o pár dní později, hned první noc mi v novém bytě praskla plodová
voda a malý se narodil. Ohromnou pomoc jsem pak měla v mamince, která mi pomáhala a pomáhá pořád. Díky ní jsem se mohla po šesti měsících vrátit do práce.
Proč jste si nedopřála delší mateřskou?
Tenkrát se mě ptala spousta lidí, proč se do práce vracím relativně brzy. Bylo to jednoduché. Zaprvé jsem potřebovala vydělávat peníze. A zadruhé se moje práce naštěstí dala a dá krásně s mateřstvím skloubit. Měla jsem týden volna a týden práce, takže jsem nepřišla o krásné chvíle s Lucasem a díky mamince jsem si nemusela zařizovat někoho na hlídání. Další důležitá věc, kterou jsem brzy pochopila, je, že je pro mě příjemnější jít na chvíli do práce a vyčistit si hlavu. Mluvila jsem se spoustou kamarádek, které jsou s dětmi doma tři a více let a jsou kolikrát opravdu psychicky vyřízené jen proto, že nemají možnost si vyčistit hlavu. Já se vždycky na Lucase hrozně těším a o to víc se mu věnuji.
Jaký máte s maminkou vztah?
Je to moje nejlepší kamarádka. Odmalička se jí můžu se vším svěřovat a vždycky se mi snaží dobře poradit. Denně si voláme, když jdeme nakupovat, máme dokonce společný vkus, takže si vyhovíme po všech stránkách.
Jezdíte společně na dovolené?
Ano, a vždycky si to skvěle užijeme. Je nám spolu prostě dobře. Dřív jsme jezdily samy, teď jezdíme s malým.
Měly jste ve vztahu krizovější momenty? Co puberta?
Prý jsem tímhle obdobím prošla, jako bych pubertu vůbec neměla. Neproběhly žádné rozbroje, hádky, neměla jsem potřebu se nějak vymezovat. Naopak, když jsem začala dospívat, radila mi mamča s tím, co bych měla jako mladá slečna nosit, půjčovala mi dokonce svoje oblečení.
Mluvila vám někdy třeba do partnerů?
Nemluvila, ale povídaly jsme si o nich. I když byla přísná, nikdy mi nic nezakazovala a nepřikazovala, když bylo potřeba něco probrat nebo mě nějak usměrnit, vždycky to proběhlo formou rozhovoru. Právě proto, že jsme měly takový vztah, jsem asi nepotřebovala dělat cokoli za jejími zády. Navíc jsem nikdy neměla potřebu chodit na diskotéky nebo se někde toulat po nocích s nějakou partou. Snažím se úplně stejně chovat ke svému synovi. Chci s ním být taky kamarádka, aby neměl strach mi cokoli říct. Cokoli se stane, můžeme společně vyřešit i bez nějakých zákazů a trestů.
Měla jste tedy bezstarostné dětství, dokonce i dospívání. Byl tak rozchod s přítelem Nikem takový první střet s drsnější realitou?
Myslela jsem si, že všechno bude hezké, že se s někým seznámíte, budete s ním celý život, budete mít dvě tři děti, rodinu a domeček se zahradou. No a pak zjistíte, že ten vztah najednou není takový, jak jste si ho představovala, a že prostě nebudete celý život s tím člověkem, se kterým máte dítě. A zklame vás to.
Vždycky jdete do vztahu s tím, že to bude na celý život?
Vždycky. Když do něčeho jdu, tak naplno.
S Nikem jste ale musela tušit, že je vztah s cizincem vždycky komplikovanější, přesto jste do toho šla naplno. Čím vám tak imponoval?
Určitě mi imponovalo, že Niko nevěděl, kdo jsem, protože když se potkáváte s českými muži, tak nikdy nevíte, jestli se jim opravdu líbíte jako žena, nebo vás uhání jen proto, že jste známá…
A poznáte to?
To člověk vycítí, ale ne úplně hned. Měla jsem období, kdy jsem byla opatrná a dávala přednost vztahu s cizincem, který se mnou byl proto, že jsem se mu opravdu líbila, rozuměli jsme si a nebyl se mnou jen proto, že mě znal z televize.
Dnes máte nového českého přítele, Michala Hrdličku, a všude se píše o vaší nové lásce. Bude to na celý život?
Určitě!
Michal je o deset let mladší než vy. Řešila jste to nějak?
Když mě poprvé pozval na kafe, tak mi prolítlo hlavou, že je o něco mladší. Ale po čase jsem přijala pozvání na jednu společenskou akci, celý večer jsme se skvěle bavili, tančili a věk šel najednou úplně stranou. Měla jsem stejně staré partnery, starší partnery a teď mám poprvé mladšího partnera a jsem přesvědčena, že je to vždycky jen o tom, jak si ti dva „sednou“ a na jaké jsou vlně. Ve vztahu také vždycky hraje roli, v jakou dobu se potkáte, a ne, kolik vám je. Dřív by mě také ani nikdy nenapadlo, že budu mít partnera přímo z práce. Ale prostě některé věci přijdou samy.
Když končí nějaký mediálně známý vztah, většinou se to detailně probírá v médiích. U vás rozchod vždycky proběhl poměrně v klidu, alespoň se to tak jeví…
Měla jsem vždycky dlouhodobé vztahy a to, co mezi námi bylo, prostě nějak vyšumělo, takže neprobíhaly žádné dramatické hádky. Možná je to také tím, že to ukončení přišlo vždycky z mojí strany a nikdy jsem nemusela prožívat zklamání, že ztratíte někoho, koho milujete. To bych určitě nesla hůře. Moje vztahy vždycky skončily klidně a se všemi bývalými partnery se normálně bavíme.
Jste jednou z nejvíc sexy celebrit u nás. Uvědomovala jste si vždycky, že se mužům líbíte?
Je pravda, že už když jsem chodila na základku, táta říkal, že neví, co s těma klukama bude jednou dělat, protože kluci věčně viseli na plotě u našeho domku a ve škole mi posílali psaníčka. Ale v pubertě jsem se sama sobě nelíbila.
Co jste na sobě chtěla vylepšit?
Chtěla jsem mít delší hustší vlasy a měla jsem velké problémy s pletí. Léta jsem si kupovala pořád nějaké pleťové vody a speciální krémy a trpěla. Že to možná není tak špatné, jsem si uvědomila až v momentě, kdy jsme šli s našima centrem Prahy. To mi bylo tak sedmnáct osmnáct a táta říkal: To je hrozný, jak na tebe pořád někdo kouká! Až pak jsem si začala uvědomovat, že jsem možná docela líbivý typ. Muži na mě koukali, pokřikovali…
V čem podle vás spočívá ta přitažlivost?
Nevím, asi jsem vyzařovala nějaké charisma, ženskost, něco, co muže přitahuje.
Ten zájem ze strany mužů je tak intenzivní pořád?
Nehodí se asi, abych to říkala, ale je pořád velký.
Lichotí vám to?
Někdy to člověku dělá dobře, někdy ne. Ale když nechci být až tak nápadná, vezmu si kšiltovku, brýle, stáhnu vlasy do culíku…
Co si o vás zpravidla myslí, než vás poznají?
Tak ti, co soudí podle prvního dojmu, vidí blondýnu s velkou pusou, velkýma očima a…
Dobře, tak co by o vás třeba nikdy neřekli?
Třeba že ráda maluju, vařím a peču, fotím, tančím, sportuju, čtu anebo že se občas zabývám ezoterikou…
Měla jste v těch sedmnácti osmnácti nějakou představu o své budoucí profesi?
Vždycky jsem věděla, že chci dělat práci, která není stereotypní a při které nemusím sedět celý den v kanceláři. Hlásila jsem se na filozofickou fakultu na obor sociální práce, určitě by mě bavilo vydat se tímhle směrem, věnovat se práci v domech s pečovatelskou službou, v kojeneckých ústavech nebo se zabývat charitativní činností. Ale nevzali mě, a tak jsem odjela jako au-pair do Anglie. To bylo krásné období. Starala jsem se o dvě děti a dodneška se všichni vídáme, zrovna nedávno byli tady v Praze.
Jak jste se tedy dostala až do televize Nova?
Nakonec jsem studovala Vyšší odbornou školu publicistiky. Školu jsem měla ve Spálené ulici a Nova tenkrát sídlila ve Vladislavově, hned za rohem, tak jsem šla tam, protože to bylo nejblíž, a zeptala se, jestli bych tam nemohla chodit na praxi. Nejdřív mi řekli, že na praxe studenty neberou, ale ať jim tam nechám životopis. A za čtrnáct dní se ozvali, že si to rozmysleli. V bulváru se tehdy psalo, že jsem dělala sekretářku panu Železnému, ale ve skutečnosti jsem tam nastoupila jako pomocná redaktorka do zpravodajství. Ale v životě by mě nenapadlo, že bych jednou mohla moderovat.
Jak se to tedy stalo?
Vyhlídla si mě tehdejší šéfredaktorka Věra Dušková. Řekla mi, ať jdu do střižny namluvit nějaký příspěvek a že druhý den pojedeme natáčet reportáž. A když jsem druhý den přišla, zeptala se mě, jestli nechci moderovat Televizní noviny.
To bylo takhle jednoduché? Co jste jí na to řekla?
Neřekla jsem nic a začala se rozhlížet, kde je kamera. V té době jsem totiž natáčela věci do Ptákovin a nachytávala lidi, takže první, co mě napadlo, bylo, že se teď někdo snaží nachytat mě.
Jak jste se cítila před kamerou?
Když jsem ale měla mít ve škole referát před celou třídou, zčervenala jsem vždycky tak, že se mi kvůli tomu dokonce ostatní smáli, ale jakmile jsem měla být v nějaké roli, byl ostych pryč. U prvního vstupu u Televizních novin si vzpomínám hlavně na hroznou trému. Bála jsem se, abych to zvládla, abych nezklamala lidi, kteří mi dali šanci.
Podívala jste se někdy na svoje první moderování?
Ano, ten první vstup mám dodnes schovaný a doma si to pouštíme na různých oslavách a smějeme se tomu. Když se na to dívám zpětně, vidím tam holčičku s vysoko posazeným hláskem. Ale tak to je logické, bylo mi dvacet, neměla jsem žádné zkušenosti s kamerou ani vyškolený hlas.
Myslíte, že dnešní dvacetiletá holka může dostat stejnou šanci jako vy tenkrát?
Teď určitě, v té době jsem ale mohla být zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako nejmladší moderátorka zpravodajství na světě. Některé dvacetileté holky jsou však dneska podle mého názoru až moc ambiciózní. Já mám ale takové zkušenosti, že když se někdo snaží takhle urputně, tak to stejně nejde. Člověk by měl nechat věci přirozeně plynout. Plujete po nějaké řece, někde se to na chvíli zadrhne o balvan, někde to povolí a jede dál a někde to zatáčí… Samozřejmě to nemůžete nechat plavat úplně, ale trochu tomu pomoct, ale musí to být vyvážené. Ta urputnost a šílená přehnaná dravost, kterou kolem sebe často vidím, k úspěchu nevede.
Kolem vás musí být zástupy dravých dvacítek. Necítíte se někdy na své pozici ohrožená?
Od začátku, co jsem nastoupila do Televizních novin, vím a počítám s tím, že to jednou skončí. To je logické. Když jsem nastupovala já, taky končila Jitka Obzinová, Zbyněk Merunka nebo Martin Severa. Nastala prostě nová éra. A v momentě, kdy skončí naše éra s Reyem, začne jiná a mně se zase otevřou jiné možnosti, na které se těším.
Spolu s tvářemi, které zmizí z obrazovky, ale rychle zmizí i jejich jména. Nemáte z toho strach?
Nikdy jsem tuhle práci nechtěla dělat proto, abych byla známá tvář z obrazovky. Ale znám pár lidí, kteří na své „slávě“ lpěli natolik, že se nedokázali smířit s tím, že o ni přišli, a jsou zapšklí a vadí jim to.
Takže vy to necháváte plout, nebo máte někde jasný cíl?
Nechávám to plout. Člověk nikdy neví a já si nerada vytyčuji nějaké vzdálenější cíle, protože když pak z těch plánů sejde, je mi to líto. Ale nebojím se o sebe a myslím, že se v životě neztratím.
Článek vyšel v časopisu Moje Psychologie 6/2013