Dle mého názoru se síla kamarádství přeceňuje, uvedla pro týdeník Blesk pro ženy Ludmila z Třeboně. Děti jsem si nepořídila taky právě proto, že si nedovedu představit nějakou blízkost s dcerou, vypráví žena, která se rozhodla nepěstovat si v životě vztahy.
Vždycky jsem byla holka samotářka. Zahloubaná v knihách a svém vlastním světě. Jako dítě mě máma doslova vyháněla ven – což byl pro mě trest. Spolužáci si různě stěžovali na domácí vězení, a já jim kolikrát tolik záviděla. Do školy jsem chodila celkem ráda, hltala jsem nové věci, učení mi šlo bez větších obtíží. Jak ale naposledy zazvonilo, těšila jsem ze všeho nejvíc domů, protože jsem vždycky měla na nočním stolku rozečtených hned několik knih. Máma si tedy přála, abych chodila alespoň do jednoho kroužku, tak jsem kývla na keramiku. Tam jsem si to nějak odtrpěla jen proto, abych měla doma klid.
RADŠI JSEM ANI NEOTĚHOTNĚLA
Větší kolektivy mi nikdy nedělaly dobře, trpěla jsem v nich úzkostí. Nedejbože, když se na mě upnula pozornost. Zkoušení u tabule před ztichlou třídou, recitace básniček před aulou – to byla hrůza, před kterou jsem spolehlivě zvracela. Nezlepšilo se to ani přechodem na střední školu. Ocitla jsem se v ryze ženském kolektivu na ekonomickém oboru. Holky utvořily skupinky, nebo se spárovaly, a já zůstala plonk. Ani v nejmenším mi to nevadilo, spíš to řešili všichni kolem. Proč se nechodím v pátek se spolužačkami bavit, proč si s nikým nevolám. Jenže já vážně bytostně spřízněnou duši k životu jednoduše nepotřebuji.
Tlachání o ničem se mi vždycky příčilo. A přiznávám taky, že jsem asi sobecká, fakt mě to, čím druhý žije nebo co ho trápí ani v nejmenším nezajímá. Nikdy jsem z tohoto pocitu nevyrostla, nikdy se to k „lepšímu“ nezměnilo. Jsem vlčice samotářka. Rodina ani blízké okolí to nechápalo. Nerozuměli tomu, že i tak můžu být šťastná a užívat si života. Mám zkrátka jen jiné potřeby než většinová společnost. Děti jsem si nepořídila taky právě proto, že si nedovedu představit nějakou blízkost s dcerou.
JEDNOU JSEM ZAPOCHYBOVALA
Samozřejmě nastaly okamžiky, kdy jsem zůstala na největší starosti naprosto sama. Například když odcházeli rodiče. Jsem totiž jedináček. Sama jsem nesla na bedrech starost v jejich posledních chvílích, vše kolem pohřbu a dědictví na mě taky padlo.
Když mi do života vstoupila vážná operace páteře, a já se dlouhé měsíce nemohla postavit na nohy, v tu chvíli mě možná trochu zamrzelo, že za mnou do nemocnice nikdo nikdy nepřišel. Ale zvládla jsem to a připadám si díky tomu ještě silnější.
Vím, že mě už jen tak nic nepoloží. Beru to tak, že na svět jsem přišla sama, a taky z něj sama odejdu. Nikdy bych nikoho nechtěla zatěžovat vlastními problémy, beztak mi nikdo nic neulehčí. Mám svůj vnitřní svět, pár svých drobných radostí a víc k životu nepotřebuji. A myslím, že se to do konce mých dní už nezmění. Dle mého názoru se síla kamarádství přeceňuje.
Pro týdeník Blesk pro ženy Ludmila (58), Třeboň