Je velmi těžké uvěřit, že se v rodině může najít jedinec, který bez výčitek parazituje na svých nejbližších. Ludmila něco podobného právě prožívá na vlastní kůži.
Jsme s manželem oba už řadu let v důchodu. Celý život jsme šetřili, byli jsme tak zvyklí. Snažíme se i teď v důchodu dávat si pár korun stranou. Je to taková naše jistota pro chvíle, kdyby se v domácnosti něco porouchalo nebo se jednomu z nás zdravotně přitížilo.
Taky myslíme na vnoučata. I když jsou už velká a sama si vydělávají, nepohrdnou obálkou od babičky a dědy k Vánocům či narozeninám.
Když jeden z vnuků začal podnikat, byli jsme rádi, zvlášť když se mu dařilo a velmi slušně vydělával. Docela často k nám jezdil na návštěvu, pokaždé však v jiném autě a s jinou slečnou po boku. Manžela to zlobilo, ale já jsem si myslela své o mužské závisti. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je lepší, když se vyřádí teď a pak jako otec od rodiny jednou bude sekat dobrotu.
Jenže peníze přinášejí i starosti, lidi si jich přestanou vážit. Něco takového se stalo i našemu Tomášovi. Rozhazoval, až najednou zjistil, že už se mu tak nedaří, jak si představoval. Zadlužil se, musel prodat krásný byt, také auto a ještě stále se topil v dluzích.
Ani mě proto moc nepřekvapilo, když za námi přišel s prosíkem, abychom mu půjčili. Prý dluží hlavně známým velké peníze, ale banka mu už jakékoli půjčky zamítla. Rozum nám říkal, ať se do toho nepouštíme, ale řekli jsme si, že jde přece o naši „krev“.
Navíc nám ho bylo líto, byl zkroušený, nešťastný, sliboval, že nám vše do koruny vrátí. Prý to nebude ani dlouho trvat. Manžel se vypravil do spořitelny, aby z našeho účtu, kde jsme měli asi sto tisíc, vybral polovinu pro vnuka. Na kontě nám zůstalo tak akorát na pohřeb. Říkali jsme si však, že vnuk jistě slib dodrží a co nevidět svoje peníze zase uvidíme.
Manžel na určitý čas půjčil vnukovi i auto, které potřeboval na podnikání. Podmínkou bylo, že nás oba v případě potřeby bude alespoň na oplátku vozit k lékařům. Jedno pondělí nás Tomáš vyzvedl a odvezl na polikliniku.
Až na místě jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla na jistou lékařskou zprávu. Nechala jsem ji v tom spěchu na stole. Tomáš se nabídl, že pro ni sjede, a my dva se zatím zařadili do fronty před ordinací. Tomášovi jsem dala samozřejmě klíče od domu.
Asi za měsíc po výplatě důchodu jsem chtěla nějaké peníze přidat k úsporám, které jsme měli doma. Něco se mi ale nezdálo. Papírových bankovek bylo v šuplíku nějak moc málo. Rychle jsem je přepočítala. Chybělo celých dvacet tisíc!
Musela jsem si sednout, abych to rozdýchala a v klidu si rozmyslela, co se vlastně mohlo stát. Nikdo cizí se k nám přece nevloupal, to by si vzal celý obnos, klíče od bytu jsem také nikomu nepůjčila, tedy kromě vnuka, který nám jel pro zapomenutý doklad, říkala jsem si. Moje srdce se zdráhalo uvěřit, že by to mohl provést Tomáš. Navíc nemám ani důkazy a nerada bych ho tak obvinila neprávem.
Jenže jiný pachatel mě nenapadá. Manželovi jsem o ztrátě peněz nic neřekla. Není na tom zdravotně nejlépe, mohlo by se mu přitížit. Stačí, když se tím vším trápím já.
Je mi z toho opravdu hodně smutno a vůbec nevím, jak se k celé situaci postavit. Měla jsem pocit, že jsme děti a posléze i vnoučata vychovali dobře, vždycky jsme si přáli, aby z nich vyrostli hlavně slušní lidé.