STOJÍM PŘED SVÝM DOMOVEM na rohu Morton a Greenwich Street a dívám se na vyděšené tváře kolemjdoucích. „Nepotřebujete tam dole nějak pomoct?“ ptám se debilně jednoho z kravaťáků, který právě třísknul mobilem o zem. To třísknutí mobilu vyvolalo zemětřesení. Začala jsem ječet a lidi kolem taky. „Je už jenom jedna, je už jenom jedna,“ rozbrečí se muž s miminem v náručí hned vedle mě. Vím, že New York už nikdy nebude sebevědomé, samostatné, sebejisté město, které jsem znávala. Všichni lidé na ulici brečí. Kde jen jsem tohle viděla… Ve filmu, jedině ve filmu, opakují lidé kolem a žasnou nad drastickou hollywoodskou dokonalostí. Naskýtá se nejpodivnější pohled na světě. Dvojče bez svého Dvojčete.
I takové dramatické a dojemné pasáže najdete ve výpravné publikaci Má americká krása reportérky časopisu Reflex Veroniky Bednářové. Kniha bude mít křest právě v pondělí 11. září v 17:00 hodin v Literární kavárně Domu knihy Kanzelsberger na Václavském náměstí. Vydává ji RINGIER ČR, a.s., ve spolupráci s nakladatelstvím Daranus, s.r.o. – edice Reflex.
Autorka knihy provází českého čtenáře zajímavými místy USA, s porozuměním odhaluje tamní fenomény, které evropské publikum leckdy vnímá zkresleně, a zároveň se snaží zachytit proměny, jimiž Spojené státy za pět let prošly. Veronika Bednářová se americké problematice na stránkách Reflexu věnuje systematicky a její reportáže vždy měly značný ohlas – ať už šlo o přímé svědectví útoků na WTC, postřehy ze zákulisí amerických médií anebo o „naučné procházky“ po Broadwayi či Hollywood Boulevardu. Texty doprovází svými snímky dvojice elitních fotografů časopisu Reflex Jan Šibík a David Kraus, předmluvu napsal režisér Jan Hřebejk.
Veronika Bednářová ke své knize dodává: „Tyto reportáže mají jedno společné. Až na výjimky je nikdo nechtěl. Psala jsem je především v New Yorku, když se dělo něco a když jsem o něčem chtěla psát. Díky tomu v nich zcela mimoděk probleskuje každodenní hektický, rozporuplný, ale pro mě fascinující život. Proto jsem knihu nazvala Má americká krása.
Na východním pobřeží Ameriky jsem byla poprvé v roce 1992. Rozhodla jsem se tam vracet. V devadesátých letech jsem se do Spojených států vypravila několikrát, vždy na pár měsíců. V létě roku 1999 jsem pak odjela do New Yorku na roční studijní pobyt – a nakonec na Manhattanu zůstala bez přestávky dva a půl roku.
Týdeníku Reflex pak patří dík za to, že moje obrazy běžného amerického dne nejen trpělivě tiskl, ale nakonec mě i zaměstnal. Tak mohly v letech 2001 – 2006 vznikat další reportáže.
Před výročím tragédie 11. září, kterou jsem před pěti lety v New Yorku zažila zblízka, vznikl nápad vydat tuto knihu. Pokud vás alespoň jeden z textů osloví, budu ráda.“
Předmluva Jana Hřebejka
Už nevím, jestli byl můj pohled na dnešní Ameriku ovlivněn stylem reportáží a rozhovorů, které píše Veronika Bednářová pro Reflex, anebo se moje pocity sešly s jejím psaním až dodatečně. Nikdy jsem, narozdíl od Veroniky, v USA nežil a moje sporadické návštěvy byly vždy jen na pár dnů. Ale tam, kde jsem svoje pocity, nálady nebo postřehy mohl později srovnat s Veroničinými texty, cítil jsem vždycky pozoruhodnou blízkost pohledu. Ovšem možná jsem postupně její pohled a její interpretaci prostě převzal.
Ztotožňuji se s tím vždycky jakoby mírně překvapeným, účastným a důvěřivým pocitem v nazírání na dnešní Ameriku a její obyvatele, který má ovšem i spodní proud zdravé středoevropské skepse, zdvořilého odstupu a ironie. Sdílím její porozumění, humor i patos (jako například v reportáži Den, kdy nikdo nečetl noviny). Rád se jako čtenář nechám přizvat k rozhovorům s lidmi, které bych sám chtěl poznat, ale které pravděpodobně nikdy nepotkám. Závidím, ale přeju Veronice její návštěvy míst, která jsou pro většinu čtenářů nedostupná a která mají význam pro duši Spojených států amerických.
Jsem za tyto výlety Veronice vděčný jako čtenář, a v neposlední řadě jí chci poděkovat i za některá zcela nevirtuální seznámení a cenné konkrétní tipy.
O Americe se píše a mluví někdy obdivně, jindy s opovržením, častokrát poníženě i povýšeně. Veronika píše způsobem, se kterým se ztotožňuju. Tedy pohledem nepředpojatě otevřeného, kriticky pozorného a inteligentního člověka, kterému rozumím.
A fotky Honzy Šibíka? Kolik jen máme takových nekonformních odpůrců zjednodušených pravd, opravdových umělců v oblasti reportážní fotografie a hlavně očividně statečných a soucitných lidí?
Na téhle knížce se zkrátka sešli dva důvěryhodní autoři, u nichž jsem opravdu rád, že je můžu považovat za svoje přátele.
Veronika Bednářová
Veronika Bednářová se narodila v roce 1972, vystudovala divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a umělecký management na americké New York University v New Yorku. S časopisem Reflex spolupracuje od roku 1996, od roku 2001 je zde zaměstnaná jako zahraniční reportérka. Od roku 2006 externě přednáší umění reportáže na pobočce New York University v Praze. V roce 2004 se provdala na jihoafrického divadelního režiséra Davida Peimera, šest týdnů před vydáním této knihy se jim narodila dcera Anežka.
zdroj: 2media.cz