S nemanželskými dětmi, zdá se, se v poslední době doslova roztrhl pytel a lezou z něj příběhy jeden zajímavější než druhý: nemanželského potomka má například herec Jude Law, monacký kníže Albert II., bývalý tenista Boris Becker, v Česku například herec Jan Kraus nebo politik Alexandr Vondra. V Česku téma levobočků otevřel před dvěma lety bývalý novinář a politik Radek John.
To bylo tak: bulvární fotografové přistihli Johna, jehož sledovali po předchozí nehodě služebního vozu, jak přidělává do náhradního auta dětskou autosedačku – a skandál byl na světě. Každému došlo, že pro vlastní potomky – dceři Báře bylo dvaadvacet a synovi Petrovi patnáct – to nedělá. Johnova žena Zlata Adamovská se celou věc dozvěděla večer předtím, než to vyšlo v novinách. Ačkoli pár řadu let deklaroval volný vztah, v němž se slovo nevěra nevyřčeně skloňovalo snad ve všech pádech, tohle byla prostě podpásovka překračující Adamovskou nastavené hranice volnosti ne o sto, ale rovnou o tisíc procent.
Nepodlehněte mylnému dojmu, že tyhle věci se dějí jen populárním osobnostem a mužům, kteří na to mají, teď myslím hlavně finančně. Stačí se podívat na internet, kde ženy líčí, kterak po x letech manželství objevily svému muži fotku „cizího“ dítěte v kapse saka, a muži si dopisují o tom, jak nejlépe – a nejlevněji – zvládnout dvě a více rodin. Že existence paralelních vztahů s dětmi se netýká jenom lidí z časopisů, ale i těch kolem vás, potvrzují rovněž psychologové Petr Šmolka a Zbyšek Mohaupt. „Nemyslím si však, že jde o nějaký nový jev. Levobočci provázejí lidskou společnosti od nepaměti, jen se o nich možná tolik nemluvilo,“ říká druhý jmenovaný. Neexistovaly totiž tak sofistikované prostředky, jak je odhalit.
Kdo jste, otcové?
Mít dvě nebo více rodin už dávno není jen specialita mužů ze zahraničí, kteří mají manželku a děti ve své rodné zemi plus další tam, kde právě žijí, nebo mužů na vysokých pracovních postech, kde není nikomu divné, že nejsou občas doma. Pochopitelně že lékaři, vrcholnému manažerovi nebo obchodníkovi se paralelní vztahy udržují (a případní potomci pak navštěvují) asi jednodušeji než úředníkovi pracujícímu od pondělí do pátku od devíti do pěti. Každopádně existence levobočků souvisí s profesí muže jenom minimálně.
Mnohem zajímavější je podívat se na psychologický profil takzvaných ambulantních otců a jejich motivaci pořídit si nemanželské dítě. V praxi Petra Šmolky se objevuje hned několik typů a odborník je pracovně rozděluje do těchto skupin:
Naivní bulík – uvěří vymyšlenému příběhu o milenčině údajné neplodnosti, a tak získá pocit, že mu žádné nebezpečí nehrozí, těhotenství je pak pro něj šok.
Teoretický romantik – připadá mu úžasně romantické, když si se svou milenkou povídá o tom, jak by chtěl, aby měla jeho dítě. Nejčastěji přímo v intimních chvilkách. Aniž by samozřejmě po jejich odeznění na něco takového vůbec pomyslel. Muž harémového typu – jeho motivací bývá snaha navázat si na sebe milenku ještě víc než dosud. Zvlášť ve chvíli, kdy má pocit, že by pro ni nějaký jiný, například neženatý partner, mohl být zajímavější.
Muž šílenec – ten, který si chce na stará kolena ještě užít všech strastí a radostí pozdního otcovství. Případně chce jen dál šířit svůj – jistě výjimečný – genofond. Aniž by se kvůli tomu musel rozvádět a zakládat novou rodinu.
V této typologii se Petr Šmolka víceméně shoduje s kolegou Zbyškem Mohauptem. Také jeho klienti mají pro mimomanželské vztahy a děti důvodů víc, než je sexuální promiskuita ve formě jednorázového úletu nebo nedostatečná antikoncepce, a rozhodně tedy nelze říct, že by u početí potomků nepřemýšleli. „A pokud ano, tak rozhodně nikoli hlavou,“ ironicky poznamenává Petr Šmolka a pokračuje: „S intelektem nemá tato záležitost nic společného. Pamatuji si klienta, vysokoškolského profesora, který se divil, že by se jeho dvě děti musely za pár let třeba podělit o jejich rodinnou haciendu s plánovaným levobočkem. Paradoxně ho ,vyléčila‘ až tato informace.“
Stálo vám to za to?
Každého, kdo slyší takový příběh, musí logicky napadnout otázka: Co z toho ti muži mají? Vždyť mít jednu rodinu je dneska fyzicky, psychicky i finančně velmi náročné, natož dvě! Už jenom neustálý stres z toho, že celý podvod bude odhalen, musí člověka ničit. To už přece není běžná nevěra, ale jde o vztahy, jejichž součástí jsou děti!
„Paradoxně právě adrenalin, směs stresu, rizika i neustálého ohrožení prozrazením a strachu ze ztráty pevného zázemí, může činit z takového života pro muže celkem dobrodružnou záležitost, alespoň dočasně,“ myslí si Zbyšek Mohaupt. Tím nepopírá náročnost na psychickou stabilitu otce, právě naopak: „Faktem je, že s délkou trvání takové dvojkolejnosti roste jak obava z možných následků, tak chuť to všechno říct, přiznat. Ne náhodou je pak tato situace jednou z možných příčin sebevražedného jednání.“
Devětačtyřicetiletý Michal by o tom mohl vyprávět nikoli hodiny, ale rovnou celé měsíce. Jak Praha je sice značně anonymní (jak ostatně tvrdil i Radek John), tedy dokud v obchodě s dětskými hračkami nepotkáte manželčinu nejlepší kamarádku… „Když nemáte zájem, aby se to provalilo, leccos si odpustíte, čímž minimalizujete rizika. Místo návštěvy pražské zoo jedete o víkendu do té brněnské, dovolenou objednáváte přes německé cestovky, do restaurací nechodíte… to se zvládnout dá.
Horší jsou situace, jako když se manželka dívala na jakýsi seriál, kde měl doktor nemanželského syna a bál se to říct své ženě, načež to se mnou chtěla rozebírat, proč jsou ti chlapi tak pitomí a podobně. V té chvíli jsem byl nejblíž přiznání za celých pět let.“ Bylo by naivní myslet si, že ženy takových mužů nemají o jejich počínání ani páru.
Jak se shodují oba oslovení odborníci, obzvlášť v dlouhodobých vztazích mají minimálně o nevěře víceméně spolehlivé ponětí, zároveň však nechtějí nic bližšího vědět, prostě nesnaží se o přímou konfrontaci: „Ta totiž vytváří tlak na řešení, jehož nemusí být její ,Romeo‘ v danou chvíli schopen. Někdy stačí jen vyčkat, až vystřízliví. Případně než jej jeho externistka pošle ke všem čertům – tím, že ve vztahu pokračují, se jí totiž velice redukuje možnost nalézt si perspektivnější vztah,“ vysvětluje Petr Šmolka. Bohužel „nevěra“ a „nevěra s dítětem“ je rozdíl…
Když to praskne, je to peklo
Z praxe mají odborníci ověřeno, že ať je manželka sebetolerantnější a dělá, že neví, málokdy lze takto žít a levobočka skrývat dlouhodobě. Dřív nebo později dvojí život na muže praskne. A často v úplně banální situaci typu: Mirek jde vyzvednout fotografie z dovolené, jedna obálka pro oficiální rodinu, druhá pro rodinu tajnou, kdy si oficiální myslela, že je na služební cestě. Normálně si tyhle věci hlídá a pro jistotu dvakrát kontroluje, tentokrát má ale stres, jeden telefonát z práce za druhým, úřad, banka, schůzka… V sedm večer pár minut před večeří hodí na stůl obálku a odejde do koupelny, zatímco manželka ji dychtivě otevírá… fotky, konečně!
Odhalení pravdy ale nemusí být vždycky tak jednoznačné: nově zakoupené dětské tričko do tašky společně s velkým pánským přece v obchodě mohli dát omylem a na té fotografii uložené v počítači opravdu může být dcera kolegy… a tak dále. Kromě toho v řadě situací se levoboček narodí dřív než aktuální partnerský vztah, což lež sice nezmenšuje, ale dělá ji alespoň trochu snesitelnější…
A propos, co si vlastně počít v situaci, kdy pravda vyjde najevo? Platí podle odborníků heslo zatloukat a zatloukat, nebo je jednodušší otevřít – už vlastně pootevřená – stavidla se vším všudy? „I zatloukání má své hranice. A bylo by hloupé, pokud bychom ze své manželky dělali nejen parohačku, ale – s prominutím – i vola. Pak je lepší se přiznat a projevit účinnou lítost. Je ovšem dobré nezabíhat do podrobností a dát nějakou jasnou perspektivu. Samozřejmostí musí být ukončení vztahu s milenkou a rezignace na kontakt s dosud třeba ještě ani nenarozeným dítětem,“ říká jednoznačně Petr Šmolka a dodává, že nejlepší je pochopitelně podobným situacím předcházet.
Nebýt nevěrný je rada v dnešním světě trochu utopická, takže to zkusme jinak. Máte manželku, kterou milujete a které si vážíte, a k tomu milenku, která s vámi čeká dítě, tedy hrozí vám právě a přesně všechno to, o čem si tady teď čtete? Pokud se dvojímu životu a vší hrůze s ním spojené chcete vyhnout, budete se muset rozhodnout; přičemž, ruku na srdce, včera bylo pozdě.
Chcete-li zachránit manželství, rada Petra Šmolky je milence okamžitě sdělit, že jsou sice povinnosti, které jste ochoten plnit, ale otcem a partnerem, ani pouze ambulantním, že v žádném případě nebudete. Pokud vám jde o milenku, buďte k manželce upřímní a nevystavujte ji konfrontaci se zradou, s níž se bude vyrovnávat roky. Ostatně jde i o vás. Život v neustálém přetvařování a lži vás spíš než ke štěstí dovede do blázince.
OTCEM NA DVOU FRONTÁCH
1. Žádný strom neroste do nebe. Máte-li pocit, jak teď všechno krásně zvládnete, tak jej raději co nejdříve opusťte. Bude hůř! Mnohem lépe se odchází od dítěte ještě nenarozeného než od předškoláka!
2. Máte-li svou milou rád, pak ji opusťte. Jinak jí zkazíte život. Musí se naučit postarat se sama o sebe i o dítě. Třeba se časem objeví někdo, s kým jí bude dobře.
3. Netrapte svou rodinu. Ani manželka, natož pak děti, nikdo z nich nemůže za to, do jaké jste se dostal šlamastyky. Tak je chraňte před zbytečnými zraněními a chovejte se alespoň slušně. Včetně toho, že je ušetříte zraňujících informací.