Drží ji v hrsti svými penězi; trestá ji tím, že jí nedá peníze, odměňuje tak, že jich dá víc. Nižší příjem jí velmi často vyčítá a posmívá se jí.
Mé manželství má vlastně jen jednu chybu
Nechci, aby to vyznělo tak, že je manžel zlý člověk, to v žádném případě! O rodinu se stará dobře, nemáme žádné půjčky a vlastně si žijeme skvěle. Manžel nechodí do hospody, nemá milenky a ruku na mě nikdy nevztáhl, on vlastně ani nekřičí, jen mě moc trápí, jak mi stále předhazuje, kolik vydělává a jak chabý je oproti tomu můj výdělek.
Žijeme v menším městě a máme dva kluky předškolního věku a jednu školačku. Bydlíme v domku se zahradou, kde pěstujeme hodně zeleniny a ovoce, na tom si manžel zakládá, a také máme slepičky a králíky. Manžel má malou autodílnu, je šikovný a zakázek má stále dost. Práci se věnuje od rána do večera, takže je starost o děti, domácnost a většinou i zahradu na mně. Nevadí mi to, ráda se o druhé starám, klidně přiznám, že jsem taková typická česká mamina, která je spokojená, když jsou spokojení její nejbližší.
Zatímco kolem nás se každý druhý rozvádí, náš vztah je už 15 let pevný – na to jsem pyšná! Nejvíc ráda jsem pochopitelně kvůli dětem, protože okolo sebe vídám, jak těžce děti rozvody prožívají a často létají jako „nudle v bandě“ mezi dospělými. Mé manželství má vlastně jen jednu chybu, nad kterou se ale bohužel nedokážu povznést. O co jde; můj manžel vydělává mnohokrát víc než já a „dává mi to náležitě sežrat“ – jak říkává moje kamarádka a „šéfová“.
Jak se vyvíjel Magdy příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Peníze mu dávají moc, aby velel a rozhodoval
Myslím, že nejsem lenivá, už na mateřské, která v mém případě trvala 6 let, jsem si různě přivydělávala. Několik let jsem uklízela ve školce, pak ve škole a také nárazově pomáhala kamarádce v oděvech. A právě tam nyní pracuji jako prodavačka. Bohužel ne na celý úvazek, to si kamarádka nemůže dovolit, má také malé děti. Směny si střídáme, jak je potřeba, občas máme nějaké dítě i v práci. Kamarádka je sama, nemá to vůbec lehké.
Vlastně si ani neumím představit, že bych přišla domů v pět nebo šest hodin, to by se manželovi nelíbilo! Práce kolem dětí a domu je dost. A tak mě mrzí, že to ten můj nevidí. Snad každé naše nedorozumění či menší hádka dopadá tak, že mi manžel vyčítá, jak málo do rozpočtu přinesu, někdy mě i zesměšňuje, to bolí nejvíc. Určitým způsobem mu peníze vlastně dávají moc, aby velel a rozhodoval.
Do určité míry mi nevadí podřídit rozumnému chlapovi, jsem z tradiční rodiny, kde to tak fungovalo. A fungovalo to k všeobecné spokojenosti, co řekl náš táta, bylo svaté. Jenže tatínek byl úžasný chlap, přirozená autorita, neskutečně šikovný řemeslník a věčný srandista. Všechny tři sestry i maminka jsme ho milovaly, rozmazlovaly a přirozeně respektovaly. Můj muž je jiný, myslím, že v sobě má pocit, že si tu autoritu musí něčím kupovat.
Pokračování 3 / 4
Když je na mě manžel naštvaný, dostanu míň peněz
S mužem máme společný účet, který spravuje on. Abych mu nekřivdila, spravuje ho velmi dobře, nemáme žádné dluhy, a nikdy, opravdu nikdy, jsme si na nic nepůjčovali! Pochopitelně máme i nějaké rezervy „pro pana příhodu“ a také šetříme dětem. V praxi naše hospodaření vypadá tak, že každý týden dostanu přesně určenou hotovost na nákupy, za vše co koupím, si beru stvrzenky a v neděli večer muž všechno vyúčtuje. Pokud něco zbude, uložíme to do speciální pokladničky, z té pak dáváme nejstarší dceři kapesné. I proto se pochopitelně snažím, aby něco zbylo. Bohužel, někdy to opravdu nevyjde. Dcera pak bývá smutná a muž viní mě. Sám dceři peníze nedá.
Problémy nastávají, když je na mě manžel naštvaný, tehdy dostanu peněz míň, vždy si vymyslí nějakou logickou výmluvu; že měl neplánované výdaje, v dílně se cosi rozbilo a musí šetřit a podobně. Jenže vždy je evidentní, že je to trest. Peněz dostanu míň, ale očekává se, že bude vše tak, jak je zvyklý. Je to ponižující. I přestože si s mamkou a sestrami řekneme všechno, s tímto jsem se jim nikdy nesvěřila. Stydím se.
Když zvládnu hospodařit s menším obnosem celý týden bez problému, což jde hlavně v létě, kdy bývá zahrádka i slepičky štědřejší, obvykle další týden dostanu o něco větší obnos. Větší o tolik, kolik mi manžel předtím ukrojil. Tento systém je mi sice nepříjemný, ale dá se na něj zvyknout, člověk alespoň vidí výsledky. Horší je, když mě manžel kvůli penězům zesměšňuje.
Pokračování 4 / 4
„Někdo v téhle rodině prostě musí makat!“ říkává manžel
Nestává se to samozřejmě každý den, ale při neshodách, ale někdy i ve chvílích úplné pohody slýchám: „To se to žije za cizí penízky!“ nebo „Také bych chtěl mít v práci takovou zašívánu; jen se hrabat v hadrech a vykecávat se u kávičky. To by se líbilo každému, ale někdo v téhle rodině prostě musí makat!“.
Taková slova mě pochopitelně bolí, práce v obchodě není sice moc náročná, ale spousta maminek po mateřské u nás kloudnou práci nenajde a jsou raději na „pracáku“ nebo mají čas od času nějakou brigádu. Jsem kamarádce moc vděčná, že mi práci dává. Neumím si představit, že bych seděla doma, nebo naopak dojížděla za prací do krajského města a vracela se až večer. Kam bych dávala děti? Kdo by pečoval o zahradu a domácnost?
Nechci si zase tolik stěžovat, máme se s mužem na místní poměry moc dobře, někteří sousedé nám dokonce závidí, ale občas to na mě padne jako deka a je mi – jako dneska – moc smutno.