MAGDA (40): Vyvolávala jsem duchy. Už nikdy víc!

MAGDA (40): Vyvolávala jsem duchy. Už nikdy víc!

Magdu dodnes mrazí v zádech, když si vzpomene na historku z mládí. Tehdy se se sestřenkami pokoušela vyvolat duchy a málem to skončilo tragédií. Co se tehdy stalo?

Když jsme byly malé, což je už hodně dlouho, jezdívaly jsme na chalupu k babičce. Byla stará a moc krásná. Atmosféra tam byla jak z předminulého století, všechno ve stavení skřípalo a praskalo a vrzalo. Prostě romantika jako blázen. Nedaleko ní bylo místo, kde údajně stál kopeček zvaný popravčí. Babička mi vyprávěla, jaké strašné věci se tam děly. Stály tam prý šibenice i kolo, ve kterém byli odsouzení za trest lámáni. Vždycky večer jsme se sestrou hltaly babiččiny historky o zbloudilých duších, které se motají v okolí a někdy navštíví i naši chalupu.

Dnes celkem chápu, že nás babička strašila proto, abychom po setmění necouraly s místními kluky, kteří kouřili a jistě by nás naučili věci, které babičce moc pod nos nešly, ale zároveň to bylo krásně strašidelné, bát se, že na vás odněkud vyskočí oběšenec. Mezi naše oblíbené příběhy patřila historka, kterak se pod šibenicí otrávila dívka, které oběsili milého za dezerci z armády. Tragédie jak od Karla Jaromíra Erbena.

O jedněch prázdninách, to nám bylo asi patnáct, přijely na chalupu i sestřenice s dvěma bratranci. Kluci se nám smáli, jak my holky s očima na vrch hlavy hltáme duchařské příběhy a opravdu se po setmění bojíme vystrčit nos z chalupy. To bratrancům opravdu nedělalo problém a protože byli starší, měli dovolené vycházky (a sem tam i nějaké pivo padlo). Jedno odpoledne na zahradě jsme s holkama dopodrobna probíraly, jak to s těmi duchy je. Jestli opravdu existují, jak asi vypadají a jestli by se s nimi třeba nešlo spojit…

Babička nás varovala, abychom si s takovými věcmi nezahrávaly, ale my se jen chichotaly a připravovaly plán na večer. Byl zrovna úplněk, krásná, jasná noc, sova houkala, prostě strašidelné kulisy jako z filmu. Babička si šla lehnout a my si v našem pokojíku tajně připravily vše potřebné pro seanci a vyvolávání duchů.

Načetly jsme si, jaké si máme pořídit svíčky, že potřebujeme tabulku s čísly a abecedou a sklenici obrácenu dnem vzhůru. Vytvořily jsme atmosféru, za kterou by se nemusel stydět ani Alfred Hitchcock. Rozhodly jsme se, že zkusíme vyvolat ducha té nešťastnice, která se zabila z nešťastné lásky. A protože sebevražda byla smrtelný hřích, nemohla být pohřbená na hřbitově, ale až za jeho zdí, a její duše proto prý pořád bloudila. Alespoň tak nám to vyprávěla babička. A jako obzvlášť osudové se nám zdálo, že se prý jmenovala Magdalena stejně jako já. Zapálily jsme svíčky a aniž bychom cokoli věděly o vyvolávání duchů, pustily jsme se do toho. Sice jsme si z toho na půl dělaly legraci, ale mrazení v zádech jsme se neubránily ani jedna.

Začaly jsme klást otázky tipu: Jsi tu? Chceš nám něco říct? Dej znamení, že nás slyšíš. A v tom okamžiku někdo nebo něco zaklepalo na okno. Všechny tři jsme vyletěly, jako když do nás střelí. Bohužel, jedna ze sestřenic, Anna, kopla do svíčky a od té vzplanula záclona. Průšvih byl obrovský. Ukázalo se, že nás kluci – bratranci odpoledne na zahradě poslouchali a rozhodli se, že nás trochu vystraší. Čekali pod oknem a poslouchali naši seanci. Když se jim to zdálo vtipné, zaťukali, ale netušili, co tím způsobí. Ohořelé závěsy, my přidušené, Anička i trochu popálená.

Babička se k tomu postavila statečně, ani nám nevynadala, ale poslala nás na brigádu na koupaliště, kde jsme do konce léta prodávaly nanuky, abychom mohly koupit nové záclony. Kluci za svůj blbý vtip dostali za úkol vymalovat očouzenou chalupu. Takže babička na tom vydělala a nás vyléčila z toho, abychom strkaly nos do věcí mezi nebem a zemí.

Doporučujeme

Články odjinud