Neměl ji rád nikdo – ani děti, ani učitelé
Jmenovala se Maruška a chodila s námi na základní školu. Byla to taková neduživá drobná holčička, neustále nemocná, nezdravě hubená, se silnými brýlemi a řídkými vlásky. Nikdo ve třídě ji neměl rád. Z nějakého důvodu žila jen s babičkou, místní podivínkou, která údajně měla jakési léčitelské schopnosti. Maruška byla stejně zvláštní, jako její babička. Podivně se oblékala i česala, mluvila se zvířaty a stromy – prostě byla úplně jiná, než ostatní, což nás děti pochopitelně dráždilo.
Bohužel pro Marušku ji neměli rádi ani učitelé, všechny něčím iritovala. Ochrannou ruku nad ní držel jen starý školník a učitel matematiky. Asi si tedy dovedete představit, co si taková „nanicovatá“ holčička v maloměstské základní škole vytrpěla, navíc v době, kdy se šikana moc neřešila. Obzvláště když jste měli rodiče, kteří nebyli tehdejšímu režimu příliš nakloněni. Bohužel jsem patřila k dětem, které to Marušce dávaly nejvíc „sežrat“. Dokud jsem však Marušku nepotkala, měla jsem tyto zahanbující vzpomínky zasunuté hodně hluboko v mysli.
Jak se vyvíjel Magdy příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Má tchyně ji miluje!
Marušku jsem poznala ihned, skoro se nezměnila, jakoby nestárla. Přísahala bych, že měla snad stejné brýle a svetr jako před třiceti lety. Okolnosti, za kterých jsem Marušku potkala, ve mně probudily nejen vzpomínky na to, jak jsem tehdy tu malou podivínku trápila, ale obrovský pocit trapna – Maruška totiž pracuje v domě s pečovatelskou službou, kde bydlí manželova maminka. Je ironií osudu, že právě moje dávná spolužačka je oblíbenkyní mé tchyně, takřka andělem strážným! A to je manželova maminka přísná a „akurátní“ dáma s velmi věcným myšlením a na svůj věk neobyčejně střízlivým a realistickým pohledem na svět.
A tak jsme od té doby, kdy manželova maminka do pečovatelského domu přesídlila, tedy skoro dva měsíce, slýchali ódy na jakousi paní Marušku. Z vyprávění bylo patrné, že jde o opravdu velmi laskavou a vlídnou paní, která má ráda svou práci a klienty.
Pokračování 3 / 4
I po letech mi bylo strašně trapně
„Ták Magdičko, tohle je ten můj anděl!“ představovala mi tchyně svou nejoblíbenější pečovatelku, když jsem za ní přišla na návštěvu. Marii jsem poznala hned a ona mě též. Aby si také nepamatovala tvář jedné ze svých největších trýznitelek! Tolik let jsme se Marušce posmívali, schovávali jí věci, dělali jí naschvály, občas na ní něco svedli. Naneštěstí pro Marušku tehdy učitelé přivírali oči, nechtěli mít žádné problémy. Jednou k nám domů dokonce přišla Maruščina babička a chtěla vše s mými rodiči řešit. Oba rodiče se staré paní tenkrát vysmáli, ani ji nepustili do zahrady, křičeli na ni cosi přes plot – je mi neuvěřitelně trapně, když si na to všechno vzpomenu.
No a najednou tahle „holčička“ stojí před vámi, podává vám drobnou ruku, pevně ji stiskne a řekne: „Ahoj Magdi!“. A směrem ke své klientce dodá: „My se trochu známe, paní inženýrko (tchyně si potrpí na tituly), chodily jsme spolu do školy.“. Mé přiškrcené: „Jé, ahoj!“ se mi sotva vydralo z krku. Vůbec jsem nevěděla kam s očima. Nikdy bych si nepomyslela, to se mnou i po letech tolik zamává. Myslím, že si toho všimla i Maruška.
Pokračování 4 / 4
Mám jitřit staré rány? Mám se omlouvat?
S Maruškou se budu pravděpodobně potkávat ještě několik let, kdy bude tchyně bydlet v domě s pečovatelskou službou. A jelikož máme s tchyní moc pěkný vztah, vlastně lepší než má tchyně s mým manželem, se svým synem, a také pracuji velmi blízko, jsem u ní poměrně často.
Setkávání s Maruškou se tedy zcela jistě nevyhnu, a navíc, když tchyně zjistila, že jsme spolu chodily do školy, strašně se snaží nás nějak tmelit. Moc bych se chtěla Marii za vše omluvit, ale bojím se, abych ji nějak neurazila nebo neuvedla do trapné situace. Prostě abych zbytečně nejitřila staré rány. Zdá se mi, že o minulosti nechce mluvit. Hodně mě to všechno trápí, občas dokonce nemohu spát, budím se a zdají se mi sny, ve kterých jsme zase děti.