MAGDA (45): Psycholožka mi zblbla syna. Začal tvrdit, že je gay | Foto: iStock

Foto: iStock

MAGDA (45): Psycholožka mi zblbla syna. Začal tvrdit, že je gay

Pavlovi je osmnáct, má za sebou dvouletý vztah s dívkou, ale i nesmírně těžkou zkušenost s tragickou smrtí otce. Své těžkosti nyní řeší s novou psycholožkou, která mu prý otevřela oči.

Bydlím se synem na maloměstě, kde si všichni vidíme do talíře. Umíme si pomoci, ale také si umíme řádně ublížit. Obojí jsme se synem mnohokrát zažili – pomoc i zlá slova.

Syna jsem vychovávala sama, v jeho osmi letech se mu zabil otec, odešel ze světa vlastní rukou a syn byl bohužel tím, kdo ho našel. Manžel se předávkoval léky, syn ho našel po návratu ze školy v zahradním altánu. Už mu nebylo pomoci.

Od té doby docházel Pavel k psychologovi. Poté, co k oné hrozné události došlo, se ke mně několikrát donesly různé „zaručené zprávy“ o důvodech naší rodinné tragédie.

Nemá cenu je ani zmiňovat. Všechno to byly nesmysly. Manžel byl oběť rodinného prokletí. I jemu se zabil otec i on trpěl smutky a neléčenými depresemi. I proto se velmi obávám o syna, dalšího muže v této nešťastné rodové linii.

Syn se tehdy s odchodem otce kupodivu vyrovnal docela rychle, pomohl psycholog, přítel mé pratety, k němuž syn docházel. Bohužel onen úžasný muž, který byl synovi i mně oporou a rádcem, před dvěma roky zemřel.

V té době už Pavel nepotřeboval odbornou péči, žil jako každý druhý dospívající kluk. V patnácti pak začal chodit se spolužačkou. Byla to láska jako trám.

Anička mi přirostla k srdci jako vlastní dcera. Byla to nesmírně hodná a milá slečna, bohužel pro ni však z docela komplikované početné rodiny, neměla to lehké.

Není tedy divu, že u nás bývala často a ráda. Měla u nás klid i soukromí. Doma to nikdo neřešil. Myslím, že byli rádi, že je jich v domě i u stolu míň.

Po dvou letech se ti dva rozešli, oplakala jsem to, ale na druhou stranu vím, že je pro život dobré mít partnerských zkušeností přece jen víc než pouze jednu. Syn nesl rozchod těžce. Nakonec mě sám požádal, zda bych ho neobjednala někam k psychologovi.

Mužského psychologa, kterého syn po zkušenostech preferoval, jsem sháněla marně. Nyní už rok chodí k psycholožce. Během tohoto roku se Pavel strašně změnil.

Začal jíst pravidelně léky na deprese. To bych ještě samozřejmě pochopila, ale také úplně přestal sportovat, přestal hrát v kapele na bicí, přibral přes patnáct kilo a nyní ve svých skoro devatenácti letech mi oznámil, že je na kluky.

Prý to byla dlouhá a těžká cesta, než si vše poskládal a uvědomil, ale nová psycholožka mu v tom velmi pomohla. Doslova řekl, že mu otevřela oči i srdce.

Údajně vše přímo souvisí i se ztrátou otce a s prožitým traumatem. To však nechápu, myslela jsem, že orientace je vrozená. Vše je hrozně zamotané, často vůbec nerozumím tomu, co mi chce syn sdělit.

Jsem z celé situace naprosto zoufalá. To, že je syn gay, bych byla schopná přijmout, i když by to u nás v „zapadákově“ asi neměl úplně lehké, ale já si to prostě nemyslím.

Trochu se bojím, že se v jakémsi vnitřním zmatku a zoufalství chytl zvláštního zkratkovitého řešení, že za vše může popírání orientace. Asi mě odsoudíte, ale zašla jsem tak daleko, že jsem kontaktovala Aničku a se vším se jí svěřila a s ostychem se zeptala na jejich vztah.

Anička nyní studuje v Praze a vím, že nic z toho, o čem jsme si povídaly, dál nepustí. Mluvily jsme spolu dlouho, žasla jsem nad tím, jak to má v hlavě srovnané a jak je rozumná.

Řekla, že si nemyslí, že by byl Pavel na kluky. Ví, že se mu líbily i další dvě spolužačky, údajně byl vždy na drobné blondýnky. Ale mluvila pak ještě o dalších věcech, které naznačovaly, že mého syna dívky zcela jistě nenechávaly chladným. Jenže co s tím?

Se synem jsem se o všem pokoušela mluvit a vysvětlovat mu, aby s chystaným coming–outem ještě nějakou dobu počkal, třeba po maturitě anebo až se dostane na vysokou. Doufala jsem, že tak získá čas a vše si ještě porovná v hlavě.

A díky tomu ušetří mě, ale hlavně sebe toho, co bude po coming–outu na střední škole i v naší širší rodině následovat. I kdyby pak přišel s tím, že se zmýlil, bude mít v našem zapadákově už provždy svou „škatulku“.

Myslím, že jsem v takovém strachu o syna nebyla od smrti jeho otce. Jednoduše mám pocit, že je vše nějak jinak, že si svou novou identitou, která je dle mého zástupným problémem něčeho hlubšího, zbytečně zkomplikuje život.

Doporučujeme

Články odjinud