Mám jedinou dceru, přeji jí štěstí, snažím se ji chápat a být tolerantní, ale stejně mi někde vzadu v hlavě v souvislosti s výběrem jejího partnera bliká velká červená kontrolka…
Mám jedinou dceru a mám o ni velký strach. Zvlášť když vidím, co se nyní děje ve světě. Dcera prožívá velkou životní lásku a vážně s přítelem uvažují o společné budoucnosti. Je pravda, že jsem trochu „postižená“ svými velmi negativními zkušenostmi z partnerských vztahů a o dceru bych se bála tak jako tak, ale rodinné kořeny jejího partnera mě v souvislosti s děním ve světě doslova děsí. Dcera miluje mladého muže, jehož rodiče jsou francouzští muslimové. On sám se za muslima také považuje, ale už několikrát mi vysvětloval, že je asi takovým muslimem, jako já křesťankou.
Řekla mi, že Mohamed má s muslimskou vírou společné jen jméno.
Asi půl roku po maturitě odjela dcera do Francie studovat francouzštinu. Tam se seznámila s chlapcem, o kterém mi psala nadšené e-maily. Vše, co se týkalo onoho mladého muže, bylo psáno v superlativech, to jsem u své střízlivě uvažující dcery neznala. Na jednu stranu jsem byla za dceru šťastná, že prožívá tak krásné období a vše se jí daří, na druhou stranu jsem se takové bouře citů trochu lekla. To jsem ještě netušila, že onen mladý muž se jmenuje Mohamed! Dcera mi řekla, že Mohamed má s muslimskou vírou společné jen jméno, které je v arabském světě asi tak časté, jako u nás Jan nebo Petr. Mohamed je navíc rodilý Francouz! Rodiče Mohameda žijí ve Francii víc než 50 let. Do Francie přišli se svými rodiči z válkou zmítaného Alžíru, bývalé francouzské kolonie. Oba jsou lékaři. Oba praktikující, avšak moderní muslimové. O problematiku se nyní velmi intenzivně zajímám, přečetla jsem řadu náboženských knih i různých životních příběhů, ale ani autentické příběhy, ani náboženské texty mě vůbec neuklidnily (spíše naopak!).
Nejdřív mé názory zlehčovala, později napsala, že mě chápe.
S dcerou jsem vždy mluvila na rovinu a ona se mnou, takže jsem jí bez rozpaků napsala, čeho se obávám. Bojím se, že se i její doposavad úžasný přítel po svatbě změní v autoritativního uzurpátora, že bude chtít, aby dcera přestala studovat či pracovat, rodila děti a starala se o domácnost. Bojím se, že i když se nezmění nyní, změní ho časem doba, která je stále více vyhraněná a nutí nás se radikalizovat. Dcera mé názory nejdřív zlehčovala, později napsala, že mě chápe, ale že se opravdu nemusím bát. Prý je můj pohled na moderní muslimy hodně deformovaný, a že si jistě udělám lepší názor, až s Mohamedem přijede.
Červená kontrolka stále bliká.
Nyní žije dcera i její přítel v Čechách, oba zde studují vysokou školu a plánují zde i společnou budoucnost (velmi jsem si oddechla, že chtějí zůstat v Čechách!). Mohamed by v Čechách rád za podpory otce začal podnikat. Vše vypadá až neuvěřitelně „růžově“. Mohamed je skutečně milý a slušný mladý muž, i přesto mně někde vzadu v hlavě stále bliká červená kontrolka. Občas se blikání změní přímo v záři, třeba když dcera poprvé navštívila jakousi modlitebnu, když se minulý rok oslavoval konec ramadánu. Dokonce s Mohamedem v průběhu ramadánu dodržovali i určité zvyky, které k tomuto svátku patří. Opět mi bylo vše docela logicky vysvětleno na příkladu Vánoc a Velikonoc. Další červená výstraha se rozsvítila, když jsem nedávno byla s dcerou na kávě, dcera mi jen tak mimochodem řekla, že Mohamed začal každý pátek navštěvovat muslimskou modlitebnu. Prý tam má přátele, spojení s domovem, po kterém se mu přirozeně občas stýská – dcera to údajně chápe, podporuje ho a rozumí mu.
„Malé děti – malé starosti, velké děti-velké starosti!“ říkávala moje maminka.
Vím, že to vše nemusí znamenat nic špatného, ale já se o svoji dceru stále více bojím. Chci, aby byla šťastná, aby se mohla celý život svobodně rozhodovat. Hrozím se ale toho, že mi třeba jednou natrvalo odejde do ciziny, kde bude nešťastná. Nyní už chápu, jak to moje maminka myslela, když říkávala: „Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti!“
(Anna, 52 let)