Asi každý člověk má pro něco slabost. Někdo si oblíbenou věc občas dopřeje (třeba čokoládu), jiný se stane sběratelem a další s úsměvem přiznává, že má na něčem přímo závislost. Obvykle je to ale míněno s nadsázkou. Já mám se svou „slabůstkou“ zřejmě ale opravdu problém. Uvědomila jsem si to, když jsem se před nějakým časem dočetla o mánie zvané shopaholismus.
O sklonu k patologickému nakupování asi slyšela skoro každá žena, troufám si ale říct, že většiny se netýká a mohou s úsměvem vtipkovat. „Jo jo, já bych hned byla shopaholik, kdybych na to měla…“
Bohužel musím konstatovat – že pokud u vás tahle mánie propukne, to, jestli na to máte, nebo ne, vůbec nehraje roli. A to je můj hlavní problém. Kdybych posedle nakupovala, ale uměla to finančně ukočírovat, můžu maximálně litovat, že utrácím peníze za něco, co nepotřebuju. Jenže mně už má vášeň přerostla přes hlavu a začíná mi pěkně komplikovat život.
A čím že jsem to tak posedlá? Botami! Začalo to asi před šesti sedmi lety. Tehdy moje starší sestřenice, ke které jsem odmala vzhlížela jako ke své modle, protože byla vysoká, štíhlá krásná a měla kolem sebe pořád mraky kluků, pronesla: „Je úplně jedno, co máš na sobě za oblečení. Nejdůležitější jsou vždycky boty. Blbýma botama zabiješ i nejhezčí hadry – a naopak i obyčejný hadry vylepší super boty. Navíc dělají úžasný věci s postavou,“ usmála se, udělala významnou pauzu a dodala: „Největší zbraň na každýho chlapa jsou jehlový podpatky. Vezmi si boty na jehlách – a je tvůj!“
Samozřejmě vím, že to bylo tehdy řečeno s nadsázkou (sestřenice zrovna měla období, kdy se vzhlédla v Sexu ve městě), ale můj pubertální mozek si z toho vytvořil jedinou mantru: „Boty jsou zbraň na chlapy.“
Z bot se stala má vášeň
Na začátku to ještě šlo. Byla jsem holka končící střední školu, bez vlastních příjmů – takže jsem si boty mohla jen přát. Bylo těžké mámu přesvědčit, že nechci obyčejné kecky, ale nějaké opravdu pěkné botičky. Pak jsem celé léto dřela na brigádě a za všechny peníze si koupila pět párů lodiček s různě vysokými podpatky. Než začala škola, naučila jsem se bravurně chodit na 12centimetrových jehlách. Stala se z nich má nejběžnější obuv. Spolužačky, které nosily placaté tenisky, nechápavě kroutily hlavou, chlapi se otáčeli. Já si z toho vyvodila, že to opravdu funguje!
Začala jsem se o boty zajímat i z čistě uměleckého hlediska. Jednu dobu to byl i docela zajímavý koníček – četla jsem i o historii obouvání, zajímala se o všechno kolem bot, takže i rodiče měli pochopení. A protože mám naprosto konvenční nohu s velikostí 39, zvykli si, že největší radost mi k narozeninám či Vánocům udělají pěknými botami.
Jenže než jsem odmaturovala, měla jsem doma najednou padesát párů! Sama bych si toho nevšimla, ale ostatním členům rodiny začalo vadit, jak je z botníku vytlačuju. A pak máma zjistila, že pod postelí mám krabice s dalšími desítkami párů. Tehdy poprvé mi řekla, že to přeháním a už by mi to mělo stačit, že tolik bot nemá obvykle ani pět lidí dohromady.
Brzy na to jsem si ale našla práci a začala denně dojíždět do krajského města. Ocitla jsem se v ráji! Protože jsem bydlela pořád u našich a ti po mě chtěli spíše symbolický nájem, prakticky celá výplata byla moje. A já trávila čas tím, že jsem po práci brouzdala po obchodech – a nakupovala. Boty.
Během pár let jsem nasbírala na tři stovky párů
Najednou jsem viděla, co to opravdu je značková, drahá, kvalitní bota, a nemohla odolat. Za první plat jsem si koupila čtvery boty za několik tisíc. S dalším to bylo podobné. Žila jsem jako ve snu. Za první půl rok mi doma přibylo dvacet nových párů. To už jsem si ale sama uvědomovala, že to asi není v pořádku, a boty schovávala. Odcházela jsem z bytu ve starých, pak se před domem přezula do některého z nových modelů a naopak to dělala při návratu domů. Nově koupené boty jsem si nechávala i v práci a už je domů vůbec nenosila.
Před dvěma lety jsem potkala svého současného přítele, který mi před několika měsíci navrhl, ať se přestěhuju k němu do Prahy. Samozřejmě jsem souhlasila, ale přineslo mi to řadu problémů. Když jsem se k němu stěhovala, možná začal litovat – při pohledu na stohy krabic s botami. „Ježíši, kolik jich máš?“ ptal se šokovaně. Samozřejmě jsem číslo hodně podhodnotila, ačkoliv jsem věděla, že je to skoro tři sta párů!
„A to je všechny potřebuješ?“ divil se Pavel nevěřícně. „To ne, já to beru jako umění, nebo sběratelství. Třeba jako ty máš sbírku angličáků z dětství,“ snažila jsem se to vysvětlit tak, aby to pochopil. Musím mu přičíst k dobru, že mi udělal v komoře police jen na boty a já tam svoji sbírku nějak vměstnala. Pod podmínkou, že už ji nebudu rozšiřovat.
Nedokážu se ovládnout
Jenže já tajně pořád nakupuju další boty! Když si delší dobu nekoupím nové, jsem nervózní a podrážděná. Nákupem bot si zlepšuju náladu, uklidňuju se třeba po náročném dnu v práci nebo když se s Pavlem pohádáme. Boty schovávám po bytě, kde se dá. Ještě horší je ale vysvětlovat, proč pořád nemám peníze. Nemůžu přiznat, že co vydělám, dávám za boty. Pavel často navrhuje nějaký program, který odmítám s tím, že si to nemůžu dovolit, a on nechápe, jak je to možné.
Nakonec jsem si v bance nechala zřídit kontokorent, abych to utáhla, a to je cesta do pekla. Během jediného měsíce jsem byla v plném minusu 20 tisíc – a i tak mi málem nezbylo na příspěvek na nájem. Před několika dny jsem stála v obchodě a rozhodovala se, jestli poslední dva tisíce v peněžence dám za boty, nebo za ně koupím jídlo, když do výplaty je ještě deset dnů. Boty vyhrály! A já pak celý týden s výmluvou, že chci trochu zhubnout, skoro nejedla.
Začínám si uvědomovat, že moje láska k botám není v pořádku, ale nedokážu si pomoct. Nemám, komu bych se svěřila, všichni by mi jen vynadali a nic nechápali, ale poradit a pomoct by nikdo neuměl. Ono si nestačí říct, nekoupíš je… To jsem zkoušela už tisíckrát…
Lenka, 24 let