Proč mi to udělala? Ptám se pořád dokola. Stačila jediná věta a můj život se úplně změnil. Nikoli k lepšímu. Máma chtěla zřejmě ulevit svému svědomí – a po tátově smrti mi oznámila, že to není můj biologický otec. Nevěděl to ani on – a já bych také žila dál, prožívala smutek za tatínka, kterého jsem měla ráda. Místo toho nemám daleko ke zhroucení.
Tátu – míněno muže, se kterým jsem odjakživa žila a který mě vychoval, jsem zbožňovala. Byl to přesně ten táta, jakého by si asi přála každá dcera. Když jsem byla malá, trpělivě si se mnou hrál, snášel všechny moje výmysly – a že jich bylo – a propůjčil se i k té sebešílenější hře. Když jsem si rozbila koleno nebo na mě bylo nějaké dítě ve školce ošklivé, vylezla jsem mu na klín, fňukala a on mě konejšil.
Vodil mě do školy, když jsem byla starší, chápal, že nechci, aby to spolužáci viděli, a pouštěl mě dostatečně daleko od vchodu. V pubertě to měl se mnou těžké, ale nikdy jsem od něj neslyšela nic, kvůli čemu bych si myslela, že mě snad nemá rád nebo neuznává moje názory. Když jsem začala toužit po diskotékách a nočních výletech, s mámou doma trnuli, ale pak pro mě vždy přijel a neřekl ani slovo.
Ruku na mě vztáhl jen jednou – když jsem přišla domů sama, ve dvě v noci, protože jsem chtěla udělat dojem a ukázat jednomu blbci, jak jsem statečná. A pak jsem ještě doma opile odmlouvala, že do toho rodičům nic není. Tenkrát mi dal facku a zpětně se vůbec nedivím.
No a když jsem už byla dospělá a odstěhovala se, vracela jsem se domů pořád stejně ráda pro rodičovské rady. I s mámou jsem měla pěkný vztah, jaký plno dcer nemá, ale k tátovi jsem měla přece jen blíž. A teď zpětně si říkám, jestli na něj máma nakonec nežárlila a není to jen z důvodů, proč mi teď udělala to, co udělala.
Po tátově smrti jsem musela fungovat za dva
Tátova smrt byla nečekaná. O to je to horší. Jeden den je tady sice už starší a unavenější, ale pořád vitální a veselý chlap. A druhý den vám zavolá zlomená máma, že dostal infarkt a umřel. Bylo to pro mě strašné. Nejen že jsem sama byla úplně vyřízená, ale nemohla jsem se tomu smutku naplno poddat. Máma na tom byla ještě hůř, s tátou žila 30 let, byla na něj ve spoustě věcí odkázaná – a najednou tu nebyl.
Přestěhovala jsem se k ní, zařídila pohřeb a v dalších dnech se o ni starala. Byla jsem jako robot. Fungovala jsem na nějakého autopilota a na okolí možná působila, že mě tátova smrt ani nezasáhla. Jenže jsem věděla, že si nesmím dovolit se rozbrečet. Věděla jsem, že jakmile jednou začnu, už nepřestanu.
Máma mě taky nešetřila. Vybíjela si na mě svou bolest, pořád se jí něco nelíbilo, peskovala mě za věci, které byly zbytečné, a říkala slova, která bolela. Ale pořád to nebylo nic proti tomu, co nakonec přišlo. Jednou večer jsme seděly u jídla a máma si stěžovala, že jí nechutná. „Vůbec neumíš vařit,“ řekla mi, ačkoli mi vždycky moje jídlo chválila.
Něco se ve mně vzepřelo, ačkoli v událostech a větách posledních týdnů to byla maličkost. „Tátovi by to chutnalo,“ vyjela jsem na ni. Chvíli se na mě beze slova dívala, skoro jako na cizí. Pak jako kdyby se rozhodla.
Jako by nic řekla, že on nebyl můj otec
„Víš co? Tak já ti něco povím. Myslela jsem, že ti to nikdy neřeknu, ale v posledních dnech o tom přemýšlím čím dál víc. A zasloužíš si to vědět a já si zasloužím ulevit svému svědomí. Milan nebyl tvůj skutečný táta.“
Nejdřív jsem samozřejmě vůbec nepochopila, co právě řekla. Až se značným zpožděním jsem vyjekla: „Cože?!“ A máma mi naprosto věcně řekla, že mým biologickým otcem je nějaký úplně jiný muž, se kterým po třech letech od svatby s Milanem prožila krátký románek.
Samozřejmě jsem jí nevěřila. Křičela jsem na ni, co si to vymýšlí, co je to za nesmysl, že se snad zbláznila a měla by se jít léčit. Ale ona mi je klidně opakovala, že je to pravda. „Milan o tom nevěděl, samozřejmě. Takže tě měl rád opravdu jak vlastní,“ dodala jen.
Nakonec jsem třískla talířem, v chvatu se oblékla a běžela přes celé město do svého bytu. Mámě jsem se tři dny neozvala a ona mně taky ne. Jako kdyby se jí tím opravdu ulevilo a najednou začala zase sama fungovat. Když jsem u ní po těch třech dnech zazvonila, otevřela mi s výrazem „já věděla, že přijdeš“.
Žádný důkaz mi nedala a já žiji v pochybách
„Nevěřím ti. Chci nějaký důkaz,“ oznámila jsem jí. Jen pokrčila rameny, že kromě svých slov žádný nemá. „Jak to můžeš vědět?“ neudržela jsem se a začala na ni křičet. Prý prostá matematika, lékařsky potvrzená. Toho člověka už pak nikdy neviděla a netuší, kde je mu konec. Jméno mi odmítá říct.
Od té doby můj život nestojí za nic. Jsou to asi tři měsíce a mám pocit, že každým dnem zešílím. Nedokážu myslet na nic jiného. Na to, jestli je to pravda, nebo mě matka jen z nějakého zvráceného důvodu týrá, aby jí samotné bylo líp – i takové věci mě napadají. Komunikujeme spolu jen sporadicky, když jí dojdu nakoupit nebo pomoci vyřešit nějakou praktickou věc v bytě.
Několikrát se mi omluvila, že ji to mrzí. „Ale musela jsem ti to říct, máš právo to vědět,“ tvrdí. Já už jen brečím, že je to nesmysl, že mi zničila život. Nevím, jak se s tím vyrovnat, ať už je to pravda, nebo snad ne – nic nebude jako dřív.
Lenka, 30 let
