Dnešní generace matek a dcer si je mnohem blíž, než si kdy byly generace předchozí. Pětatřicetiletá matka a její osmnáctiletá dcera dnes mohou částečně sdílet nejen šatník a kolečkové brusle, ale i svá sexuální tajemství nebo zmatky ve vztahu. Podle výzkumu nedávno provedeného v A merice počítá 71 % žen mezi 21 a 54 lety svoji matku mezi své nejlepší kamarádky. Podle odborníků ale takové přátelství přináší více nástrah než užitku. Proč?
Doba, kdy děti svým rodičům vykaly a každou neděli seděly s vymydlenýma ušima u nedělního oběda, je dávno pryč. Dcery dnes chodí se svými matkami shoppingovat, komentují si své statusy na Facebooku a spiklenecky rozebírají svaly mladíčků na filmových plakátech. A co může být lepšího v dnešním nejistém světě, než když dá dcera přednost tomu strávit sobotní večer se svojí mámou, místo aby se poflakovala po diskotékách s bůhvíkým? Přes všechny tyhle světlé vyhlídky se ale odborníci shodují, že přílišné kamarádství ve vztahu matky a dcery může napáchat víc škody než užitku.
Kamarádka nezakazuje
Tím prvním zádrhelem je ženský mozek, který ovládají především emoce. Každé přátelství žen v jakémkoli věku je vždycky jejich složitý koktejl. U matky a dcery se k tomu přidává ještě jedinečný vztah, který je považován za nejpevnější pouto vůbec. Matka je a bude vždy ta hlavní persona, od které se nelze nikdy zcela odpoutat a od které se budou vyvíjet následující vztahy její dcery. A právě to ji bude vždy od role nejlepší kamarádky zároveň odlišovat.
Základním předpokladem dobrého přátelství je, že jsou si obě kamarádky rovny a obě v tom „jedou spolu“. „Ve vztahu matky a dcery by si ale matka měla některé věci nechávat pro sebe a neměla by zatěžovat dítě svými problémy, ten vztah má prostě jinou kvalitu a jiné parametry,“ vysvětluje PhDr. Kateřina Figallová z ambulance Psychoterapie Anděl.
To, co jej odlišuje od běžného přátelství, je nutná hierarchie, která je potřebná pro to, aby dcera později dokázala vést svůj vlastní život. „Matka by měla být tou, která je stabilní, jistá, zkušená, zatímco dcera by měla mít prostor pro výkyvy, pochybnosti, hlouposti. Je taky důležité, aby matka uměla dávat dceři dobré hranice. Máma není jen kamarádka, je hlavně rodič. Je tedy jejím úkolem dceru vychovávat, vést, zakazovat. A to kamarádky nedělají,“ dodává Kateřina Figallová.
Moje nejlepší kámoška
Matky, které se snaží svým dcerám co nejvíc přiblížit, připravují past nejen pro sebe, ale hlavně pro svoji dceru. Ta si zvykne, že se s jakýmkoli problémem může svěřit svojí mámě, která jí pomůže všechno vyřešit. Postupně ztrácí důvěru sama v sebe, protože je tady přece máma, která to ví vždycky nejlíp. A pokud má později udělat nějaké vlastní rozhodnutí, zjistí, že to nedokáže.
Díky mamince si totiž mohla dovolit uvnitř zůstat malou holčičkou. Takový zásek ve vývoji většinou nevyřeší ani její vlastní děti, protože těm pak dcera jen těžko předá něco ze svých vlastních zkušeností, když neměla dostatek prostoru pro sebepoznání. Matka v roli nejlepší kamarádky většinou pak zůstane i v případě, že do hry vstoupí partner její dcery, a odsune ho na vedlejší kolej.
„Nedojde pak k přirozené separaci, kdy si matka musí připustit, že její dcera vidí svět jinak. Přílišné kamarádství vede k takzvanému symbiotickému vztahu, který brání osamostatňování. Přece nenecháte odejít nejlepší kamarádku!“ říká Kateřina Figallová.
Dodává ale, že to neznamená, že by pro přátelství ve vztahu matky a dcery nebylo místo, právě naopak. „Matka má své dítě podporovat, stát na jeho straně a dávat mu pocit blízkosti, což jsou všechno atributy přátelství, ale zároveň se od nejlepší kamarádky liší v tom, že mu navíc musí umět dát hranice, které dítě potřebuje, aby získalo pocit bezpečí a jistoty,“ dodává.
Vocaď pocaď, holčičko
Co se týče vzájemné intimity a svěřování, matka by ze své „vyšší“ pozice měla vědět, kam až může zajít. Neznamená to, že by měla být superžena, která si ví rady v každé situaci. Naopak přiznat své dceři, že něco ve svém životě nezvládla, je přirozené, ale neměla by zatěžovat dítě, potažmo dceru svými emocionálními problémy.
Ač to může znít drsně, dcera z pozice dítěte by se nikdy neměla cítit zodpovědná za to, jestli se její matka cítí být v pohodě. Děti, které matky zatěžují svými problémy, bývají přetížené a končí v ordinacích psychologů. Stejnou škodu můžou napáchat věčně mladé maminky, které se snaží se dcerami držet krok. „Tím jen ukazují, že neumějí stárnout, což je pro dceru špatná informace. Matka by dceři měla ukazovat, že stárnutí je přirozené. To samé platí o sexualitě. Je v pořádku, když je maminka přitažlivá žena. Co však dceru může uvádět do rozpaků, je třeba vidět ji flirtovat s muži. To je jen známkou toho, že je sama nezralá a nevyrovnaná,“ dodává Figallová.
Předávání ženství
Pokud se vrátíme k tradičnímu modelu, dříve sdílely dcery se svými matkami především péči o domácnost a byly zodpovědné za tradiční rodinné hodnoty a rituály. A právě předávání „ženství“ se podle Kateřiny Figallové v dnešním maskulinním světě vytrácí.
„Vztah mezi matkou a dcerou je ženská linie, která nese kvalitu celého rodu a předává ženství, jež představuje nejen mateřství, ale také sdílení, soudržnost, péče, podpora, bezpečí a prostě takové to široké ženské srdce. A jejich úkolem je to předávat dál, což je úplně jiná věc než kamarádství,“ tvrdí.
Jedno čínské přísloví říká, že jedna generace sází stromy a ta další se chladí v jejich stínu. A tak by tomu mělo být ve vztahu mezi matkou a dcerou. Přátelství může být zastoupeno empatií a schopností naslouchat, ale to ostatní ho bude vždycky od klasického přátelství odlišovat. Hierarchie ve vztahu v kombinaci s bezpodmínečnou láskou totiž v podstatě znemožňuje, aby se kdy nejlepšími kamarádkami staly.