Než jsme si s mým mužem pořídili děti, byl náš vztah víceméně ideální. Rozuměli jsme si ve všem podstatném, a pokud jsme na něco měli odlišný názor, byly to jen maličkosti, kvůli kterým nemělo smysl se hádat. Jenže právě děti ukázaly, že na něco máme názor velmi odlišný – na jejich výchovu. Zatímco já jsem zastáncem klidu a trpělivosti, manžel nejde pro ránu daleko. Hádáme se kvůli tomu a manželství povážlivě skřípe. Především ale trpí naši dva synové.
Je škoda, že tyhle věci člověk nedokáže zjistit dopředu. Pak by třeba svou životní cestu spojil s někým jiným. Ale je pravda, že ani já jsem před deseti lety neměla tušení, jakým způsobem chci jednou vychovávat své děti, a pochybuji, že o tom tehdy přemýšlel můj muž.
Když jsme spolu začínali chodit a vztah se postupně přehoupl do té vážné fáze, kdy se lidé baví o svatbě a dětech, shodli jsme se, že bychom chtěli dvě a že bychom z nich chtěli vychovat slušné, čestné lidi, navíc nerozmazlené a žádné ufňukánky.
Můj muž si to zřejmě ovšem vyložil tak, že k takovému cíli je potřeba spartánská, drsná, tvrdá ruka, která málokdy chválí, ale téměř pořád trestá. Bohužel to sám zažíval doma – jeho otec řezal Marka i jeho sestru hlava nehlava, a tak mu na tom nepřipadá nic divného.
Já jsem naopak vyrůstala v rodině, kdy se málokdy zvyšoval hlas. Facku jsem dostala jedinkrát v životě, když jsem mámě ve dvanácti letech řekla, že je blbá. To otci ujely nervy a jednu mi střelil – a samozřejmě vím, že zaslouženě. Ale jinak se u nás vše řešilo slovy. A přesto si nemyslím, že by ze mě a mé sestry vyrostly nevychovanci, kteří neznají pravidla a míru. Naopak.
Výchovný pohlavek ano, ale ne neustálé bití
Souhlasím s tím, že dobře načasovaný pohlavek nebo plácnutí po zadku je mnohdy mnohem účinnější než sáhodlouhé domluvy. Nejsem zastáncem dnešní „volné“ výchovy, kdy se z dítěte takzvaně vychovává osobnost a rodiče mu neurčují vůbec žádné mantinely. Pokud potomek provede něco opravdu zásadního, slova někdy nepomohou. Ale přesto jsou tím nejdůležitějším.
Marek to ovšem vidí jinak. Jeho heslo je: Škoda rány, která padne vedle. „Domluvy jsou na nic, to jim jde jedním uchem tam a druhým ven. Že něco provedli, si zapamatují, jen když je to trochu zabolí,“ tvrdí.
Staršího syna poprvé uhodil, když mu byly dva. Zrovna jsme byli na nákupu a Matěj dostal onen hysterický záchvat vzdoru, kterého se všichni rodiče na veřejnosti děsí. Chtěl nějakou hračku a já mu ji nechtěla koupit. Tak začal nejprve nabírat, potom přímo vřískat a nakonec si mezi regály lehl na zem a kopal na všechny strany. Já ho chtěla popadnout a odnést pryč někam ven, aby se uklidnil. Ale manžel mě předběhl, kluka zvedl za triko do vzduchu a nasekal mu na zadek. Pořádně.
Dítě potřebuje hranice, ne rozmazlovat!
Je pravda, že to zabralo okamžitě. Matěj byl v takovém šoku, že už ani nepípl – ale to mě na tom právě nejvíc vyděsilo. Pohledy ostatních lidí už jsem ani nevnímala. Cestou domů jsem to manželovi vytkla, ale on se jen zasmál. „Potřebuje hranice hned, ty bys ho moc rozmazlila,“ a tím to považoval za uzavřené.
Jenže Matěj byl samozřejmě živé dítě a podobné excesy se čas od času opakovaly. Ať na veřejnosti, nebo doma. Kolikrát mi přišlo, že manžel se už snad těší, až mu bude moct jednu střelit. Jenže časem plácnutí na zadek přestalo zabírat, a tak se přidaly i pohlavky. Mezitím se nám narodil druhý syn a v jeho případě se totéž opakovalo v bleděmodrém.
Jak vysvětlit dvěma malým čiperným klukům, že nemají zlobit? To přece nejde a ani to není žádoucí, aby děti jen seděly, koukaly a pomalu se ani nehnuly. Manžel je sice honí do všeho možného, ale zároveň chce mít absolutní kontrolu nad tím, jak to dělají. A jakmile to není podle jeho představ, už jedna „výchovná“ přiletí. Stačí, aby Matěj nebo Tomáš pozdravili příliš potichu paní učitelku (Zdrav pořádně!), běhali příliš živě po domě (Řekl jsem snad, že tady se dupat nebude!) nebo se pořádně nerozhlédli při přecházení ulice (Chceš, aby tě něcdo přejelo?!), a už ji mají.
Přestávám mít manžela ráda
Snažila jsem se a stále snažím o tom s Markem diskutovat, ale je to marné. Nechci, aby situace došla tak daleko, že si budeme své výchovné metody navzájem sabotovat, protože děti to jen zmate a nebudou vědět, co se po nich vlastně chce. Jenže ono to k tomu pomalu spěje. Kluci už chodí do školy, Matěj do čtvrté a Tomáš do třetí třídy. A manžel je tříská i za to, když přinesou dvojku!
To už jsem se rezolutně ohradila a strašně jsem se pohádali. A hádek přibývá. Mám pocit, že čím víc kluky bráním, tím víc záminek on hledá, aby mi ukázal, že pohlavky, facky a rány na zadek jsou potřeba. Jenže zatím se mu daří jen to, že ze dvou veselých kluků se doma stávají ustrašené bytosti, které u stolu sedí, ani nepromluví, a bojí se pomalu jen na tátu podívat. Jaký je to pak rozdíl, když je vyzvedávám ze školy, pozoruji je mezi spolužáky, jak lítají a jsou veselí! A takový by měli být i doma!
Jenže Marek to nechápe. Kvůli našim odlišným názorům skřípe celé manželství. Zjišťuju, že ho přestávám mít ráda, když vidím, jak se k vlastním dětem chová. Nedokážu si ho vážit. Je nějaká šance ho změnit?
Markéta, 36 let