Přitom jsem si vždycky myslela, že jednou budu právě ta rozmazlovací máma, která dítěti snese modré z nebe. Ještě dávno před tím, než jsem se vdala, jsem si malovala, jak jednou svou dceru budu oblékat jako panenku a dopřeju jí, po čem bude toužit.
Ale když jsem pak už byla vdaná, s manželem jsme se snažili o miminko a ono to tak dlouho nešlo, přestala jsem takhle uvažovat. Soustředila jsem se jen na to, aby vůbec nějaké dítě přišlo. A když se to konečně povedlo, začala jsem se bát, aby se ze mě nestala „opičí matka“ a nezadusila jsem vymodleného potomka přílišnou láskou.
Dokud byla Madlenka miminko, tak jsem kolem ní samozřejmě poletovala neustále. A naopak Zdeněk, můj muž, měl spíš odstup. Pro chlapa není nemluvně zas taková zábava, to je jasné. A taky mi připadalo, že nechtěl dát najevo nějakou přílišnou slabost, protože i on byl z dcery unešený. A tak dělal, že ho vlastně zas až tak nezajímá.
Laura Poláková
6. prosince 2020
Postupně se to měnilo, jak Madlenka rostla a začínala chodit a mluvit. Zdeněk z ní byl čím dál víc paf, protože to bylo a je bystré a živé dítě, se kterým je zábava. Já byla jedině ráda, že spolu odmalička mají takový hezký vztah. Kamarádky mi záviděly, že mám muže, který po práci jako první popadne dítě a jde s ním řádit ven, zatímco já mám čas i na sebe. Však jsem si toho taky patřičně vážila!
Manžel dceru odmalička rozmazluje
A teď pěknou řádku let. Madlence je čerstvých čtrnáct let a roste z ní – když to řeknu natvrdo, byť je to má vlastní dcera – rozmazlený spratek. Díky mému manželovi. Naše rozdílné přístupy k výchově se začaly projevovat ve chvíli, kdy začala chodit do školky. To byly ale ještě celkem drobnosti. Když si malá stěžovala, že si chtěla hrát jen s jednou panenkou a paní učitelky ji daly jiné holčičce, snažila jsem se jí vysvětlit, že ve školce nemůže mít jednu hračku celý den jen pro sebe jako doma. Zdeněk ji ale utěšoval s tím, že je Madlenka vlastně chudinka, protože druhá holčička si přece mohla hrát s jinou panenkou.
Totéž to pak bylo i poté, co začala chodit do školy. Jako každé dítě nosila dcera domů spoustu historek a zážitků, z nichž řada se týkala všech možných křivd, které dětská dušička cítí. Vždy jsem ji vyslechla, poradila, pofoukala, bylo-li třeba, snažila se vysvětlovat, pokud to bylo nutné. Manžel vždy litoval a Madlenku utěšoval takovým způsobem, že začala mít dojem, že ona je vždy v právu a ti špatní jsou jen ti ostatní.
Všimla jsem si toho pořádně až ve chvíli, kdy dcera začala chodit ze školy s poznámkami. Tu se s někým poprala, tu byla drzá na učitele. U holčičky docela nevídané, až si nás nakonec zavolala třídní učitelka. Madlenka prý má potíže s uznáváním autority, řekla nám. Zdeněk na ni vyletěl, jako kdyby snad řekla, že je vrah! Víceméně učitelce naznačil, co si to dovoluje, ať si hledí svého, a dceru hájil. Já ji chtěla aspoň vyslechnout, ale učitelka byla tak zaskočená manželovým výpadem, že nám toho moc neřekla.
U mého muže jí projde všechno
Doma jsem si s manželem sedla a snažila se to probrat. Bohužel se ukázalo, jak se neshodneme. On zastává názor, že učitelé si na dětech jen něco dokazují, nenechají jim možnost se prosadit, snaží se je od začátku „zadupat do země“, aby od nich měli klid. Já jsem naopak přesvědčená, že učitelé to mají dneska sakra těžké, když mají jen zodpovědnost, ale žádné pravomoci. Těžko usměrňovat děti, které vám i na sebemírnější výtku odseknou, že to řeknou doma tatínkovi právníkovi a oni poletí.
A jak Madlenka rostla, zhoršovalo se to. Nejen ve škole, ale obecně. Asi jsme to od začátku nenastavili ideálně. Zatímco já se starala hlavně o praktické věci v domácnosti a tak nějak řešila hlavně věci typu nové přezůvky, hotové úkoly, správné čištění zubů, manžel byl „ten hodný“, kterému se dcera více svěřovala. Především proto, že s ním měla vždy volnou zábavu. Asi jsem v tom udělala chybu. Nemyslím, že jsem na ni byla přísná, jen ve srovnání dvou rodičů jsem byla zkrátka ta nudná, co pořád něco chce, kdežto manžel ten skvělý táta, který má pochopení pro všechno.
I pro každé přání. Čím je dcera starší, tím je to horší. Nežijeme si špatně, a tak teoreticky není problém dopřát jí, co ji napadne. Ale to nepovažuju za správné. Ano, koupili jsme jí mobil, protože v dnešní době se bez něj zkrátka neumíme obejít, potřebujeme o dítěti vědět. Ale zatímco já preferovala nějaký obyčejný, který je hlavně spolehlivý a odolný, manžel slyšel na prosby typu „ale já musím mít ten a ten, aby se mi nesmáli“, a koupil nejdražší přístroj, jaký mohl.
Spikli se spolu proti mně
Dcera brzy odhalila, že Zdeněk jí neodepře nic, a začala toho využívat. Je v tom mazaná jako dospělá ženská! Dělá smutné oči, sem tam se rozpláče, jindy zas hystericky křičí – přesně ví, co kdy použít. A Zdeněk skáče jako pejsek. Zkusila jsem s ním o tom promluvit, ale dozvěděla jsem se, že to moc řeším a že mám být ráda, že si můžeme dovolit naše dítě rozmazlovat.
Moje argumenty, že jí tím do života děláme jen medvědí službu, nebere. Nechápe, že něco jiného je koupit dítěti drahou věc k narozeninám či Vánocům, a něco jiného jen tak! Poslední dobou navíc s Madlenkou tak nějak „pečou spolu“ a já si ve vlastní rodině připadám skoro nadbytečná. Pořád si něco špitají, dcera se mu svěřuje snad úplně se vším. Nechci ani po jednom z nich vyzvídat, připadala bych si trapně, ale ráda bych byla součástí toho všeho, ne pouhým divákem.
Jenže oni mě mají jen jako kuchařku a uklízečku, zdá se mi. Když jsem nedávno dceři připomněla, že než půjde ven, měla by si po sobě aspoň mýt talíř od oběda, jen něco odsekla a odešla z pokoje. Pak jsem slyšela, jak jí Zdeněk na chodbě říká: „Nic si z toho nedělej, maminka závidí. Ona už nemá tu zábavu, co ty, tak pořád hledá, čím by tě zaměstnala.“
Zůstala jsem jako solný sloup! Manžel vlastně navádí dceru proti mně, zesměšňuje mě – a já nechápu proč. Od té doby je to doma čím dál horší. Já už radši mlčím, nic neříkám, a jen mlčky sleduji, jak ti dva spolu pořád něco pečou. Můj poslední pokus se nějak začlenit skončil manželovými slovy, že na dceru žárlím, protože už nejsem nejmladší! Tím mě dorazil a já se zařekla, že už neřeknu ani slovo. Nevím, co jiného dělat.
Marcela, 45 let
