Nikdy by mě nenapadlo, že se se svým mužem neshodnu zrovna ve výchově našeho dítěte. Odjakživa jsme měli až neuvěřitelné podobné názory na všechny důležité životní hodnoty, když už jsme se někdy pohádali, bylo to jen kvůli maličkostem. Ale narození dcery ho úplně proměnilo. Doslova se v ní vidí a povoluje jí úplně všechno. Čím je dcera starší, tím je to horší. A já, která se snažím ji aspoň trochu vychovávat, jsem u manžela i dcery za tu špatnou.
Anežka je doslova vymodlené dítě. Manžela jsem si brala po několikaleté známosti a hned po svatbě jsme začali pracovat na miminku. Trvalo to ale skoro čtyři roky, než jsem konečně otěhotněla. Jak už to tak bývá, tak ve chvíli, kdy jsme snažení prakticky vzdali a začali pomalu uvažovat o adopci, se najednou zadařilo. Byli jsme neskutečně šťastní.
Tušila jsem, že druhé dítě nemusí vůbec přijít, a rozhodla jsem se s tím radši už nepočítat. I proto jsem se ale zařekla, že Anežka rozhodně nesmí být vychovávaná jedináčkovským stylem, kdy bude jediné dítě v příbuzenstvu široko daleko a zvykne si, že se kolem něj točí svět.
Tomáš byl se mnou zajedno. Během mého těhotenství jsme na téma budoucí výchovy vedli dlouhé debaty, napůl v legraci, napůl vážně, a mě ty naše plánovací řeči moc bavily. Říkala jsem si v tu chvíli, jak úžasného mám muže, jak si skvěle rozumíme. Ostatně za celých deset let, co už jsme byli spolu, jsme snad nikdy neměli žádný opravdový konflikt. Nebyl totiž důvod - rozuměli jsme si tak dokonale, až mi to někdy přišlo divné. Shodli jsme se na zásadních životních postojích od představy o bydlení finanční věcí až třeba po politické přesvědčení. moc rozdílů se mezi námi nenašlo ale ani v těch "drobnostech", kterými se partneři obvykle během života navzájem rozčilují. Až jsme se tomu sami občas smáli, že bychom se někdy měli pořádně pohádat.
Už jaké malé jí ve všem ustupoval
No, asi jsem se rouhala! Když se Anežka narodila, samozřejmě se začal celý vesmír točit jen kolem ní, ani já jsem to neviděla jinak, ostatně pro každou mámu je její dítě to nejcennější a nejdůležitější na celém světě. První dva roky byly vlastně téměř idylka. S miminkem toho chlap moc neudělá, většina péče byla na mě. Jen občas jsme se s Tomášem trochu rozcházeli v názoru, co dělat, když malá pláče. Já už měla vypozorováno, že v devíti z deseti případů měl pláč konkrétní důvod, který šlo řešit - hlad, mokré plínky a podobně. Ale ten desátý pláč byl prostě jen tak, ze vzteku, bez důvodu. A já zastávala názor, ať se v tu chvíli křikloun vybrečí, zatímco Tomáš chtěl dceru okamžitě utěšovat.
"Rozmazlíš ji, zvykne si, že kníkne a všechno se bude točit kolem ní," říkala jsem mu. Ale jen se smál a bral vřískající Anežku do náruče. A já se na to nakonec s úsměvem dívala, protože to bylo vlastně dojemné a roztomilé.
První opravdové neshody, jak některé situace řešit, přišly s Anežčiným obdobím vzdoru kolem jejích tří let. Zatímco já razila metodu nenechat se vydírat a projevy vzteku utišit trpělivostí, nikoli úplatky, Tomáš na to šel přesně naopak. Když Anežka ječela, protože jí nechutnalo, dal jí jídlo, o kterém věděl, že ho miluje. V obchodě jí koupil hračku, kterou chtěla, protože jinak se vzteky válela po zemi. Když se rozhodla, že nepůjde pěšky ani krok, posadil si ji na záda a nesl ji celou cestu.
Je fascinující, jak už tak malé dítě je vnímavé a brzy si spočítá, jak se věci mají. Když jsem se Anežku snažila v jejích projevech krotit a Tomáš byl nablízku, rozeřvala se na celé kolo a věděla, že on ji přijde zachránit. "Jsi na ni moc přísná," vyčítal mi, zatímco mu dcera seděla na klíně, vykukovala na mě jedním uslzeným okem, ale přitom se usmívala. Dobře věděla, co dělá!
Naše názory na výchovu se rozcházejí
Zkrátím to. Situace se v průběhu dalších let jen zhoršovala. Tomáš se vzhlédl v takzvané "volné výchově", která z jeho pohledu nechá osobnost dítěte svobodnému rozvoji, který není omezován zbytečnými pravidly. Z mého pohledu to znamená, že se dítě nechá růst jak dřív v lese a nedokáže pak respektovat jakékoli mantinely. Postupně jsme se začali s Tomášem hádat. Byla jsem tak soustředěná na dceru, že mi to došlo snad až za rok. My se opravdu hádáme!
A stále se to zhoršuje. Opravdová krize nastala zhruba před dvěma lety, kdy dcera, tehdy třináctiletá, začala přicházet do puberty. Už předtím jsem si zvykla, že s Tomášem utvořili jakousi spikleneckou koalici, ale teď to začíná rodinu opravdu narušovat. Role jsou jasně dány. Máma je ta zlá, která prudí, pořád něco chce, kdežto táta je hodný, který všechno povolí a pro všechno má pochopení. Což o to, v mnoha rodinách se děti na rodiče (často právem) takto dívají. Ale mělo by to končit jen u názoru, ne to ovlivňovat jejich chování!
A Tomášovi to dělá radost, protože mu dělá dobře, jak na něj dcera letí. Když si třeba před měsícem vymyslela, že půjde poprvé na diskotéku, pustila jsem ji s tím, že do půlnoci musí být doma. Ječela, co jsem to za staromódní matku, že o půlnoci to teprve začíná. Tomáš, ač se o ni bojí ještě mnohem víc než já, jí konejšil: "Neboj, budeš tam, jak dlouho chceš, a já pro tebe přijedu." V tu ránu mu visela kolem krku, že je nejlepší táta na světě.
Dcera ví, že u táty projde všechno
Nevím, jestli je můj muž tak nechápavý, nebo to dělá naschvál. Ale není nic horšího, než když rodiče mají na výchovu různý názor a popírají navzájem svá rozhodnutí. Nemyslím si, že bych byla na Anežku přehnaně přísná, jen nechci, aby byla jako plno dnešních dětí, které si dovolí všechno a nemají k ničemu respekt. Na rozdíl od Tomáše si nemyslím, že "z toho vyroste" a že si správné hodnoty utvoří sama. Jak, když uvidí kolem sebe jen špatné vzory?
Zvykla si se vším chodit za tátou. K čemu je, že jí nastavíme kapesné, aby se naučila vnímat hodnotu peněz, když jí pak stačí říct a on jí koupí nový mobil, protože se starým už je ve třídě trapná? A takových situací jsou desítky. Ať jde o prospěch ve škole, pomoc doma nebo její koníčky.
Snažila jsem se s Tomášem o všem mluvit, ale nevím, jak mu mám mé pocity vysvětlit. Pokaždé to totiž skončí tím, že se mi vysměje. "Ty prostě žárlíš, že mě má radši než tebe," řekne obvykle. Na to nedokážu nijak reagovat, protože on uvažuje tímhle způsobem. Vlastně jeho a Anežčino myšlení je velmi podobné a já k nim nedokážu proniknout. Trápí mě to. Chci, aby byla dcera šťastná, ale také chci, abychom ji dobře vychovali. A to se nám podle mě nedaří.