Když jsem byla mladší a svobodná, byla jsem ve svých názorech radikální. Nevěru jsem striktně odsuzovala - a ještě víc ty, kdo si ji nechali líbit. Nikdy bych se nenechala takhle ponižovat, hlásala jsem, když jsem vyslechla příběh některé ženy, jež raději tolerovala partnerovy zálety, než by byla sama. Nebo třeba kvůli majetku. Uběhlo několik let a dnes jsem sama taková. Žiju s notorickým nevěrníkem, nesnáším ho - a přesto s ním zůstávám. Sama bych totiž děti neuživila.
Ondřej se mi líbil už na střední škole, chodil o dvě třídy výš a já do něj byla v pubertě platonicky zamilovaná. Byl nejen hezký, ale i chytrý, po maturitě šel ještě na vysokou do Prahy. Věděla jsem o něm jen z doslechu díky staršímu bratrovi, který se s ním znal a občas spolu zašli na pivo, když Ondřej přijel domů.
Já jsem dlouho nevěděla, co chci vlastně dělat, takže jsem spíš z nouze šla ještě na rok na jazykovku a potom začala pracovat v našem městě v informačním centru. Měla jsem dva delší vztahy, ale oba nakonec skončily. A pak jsme měli třídní sraz pět let po maturitě a Ondřej přišel do stejné restaurace. Dali jsme se do řeči a ani nevím, jak se to stalo, že jsme večer skončili v domě jeho rodičů a já se ráno probudila totálně zamilovaná.
Možná mě ta rychlost měla varovat, ale nestalo se tak. Chodili jsme spolu rok na dálku - já totiž byla pořád v našem městě, kdežto Ondřej si po škole našel práci v Praze. A protože se mu tam dařilo, přesvědčoval mě, ať se přestěhuju za ním, že on už se domů vracet nechce. Tak jsem to udělala a brzo na to jsme se i vzali. Asi dva roky byly opravdu skvělé. Ondřej dobře vydělával, nemusela jsem řešit, že jsem sehnala zatím jen práci na poloviční úvazek na úřadě jedné městské části, peněz jsme měli dost.
První nevěru jsem odhalila, když jsem byla těhotná
Na první nevěru jsem mu přišla, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství. To už jsme měli hypotéku na velký dům na samém okraji Prahy a čekalo nás stěhování, protože jsem čekala dvojčata. Stalo se to úplně banálně - prala jsem mu košile do práce a našla na límci rtěnku, která rozhodně nebyla moje. Chvíli jsem si připadala jako ve zlém snu, to přece není možné, že mě podvedl, navíc těhotnou, přesvědčovala jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat, hormony se mnou cvičily. A bylo mi jasné, že nejsem v situaci, kdy to můžu nějak rázně řešit. Nakonec jsem zatnula zuby a mlčela, nechtěla jsem se před porodem ještě víc stresovat. Utěšovala jsem se, že to třeba má nějaké vysvětlení (jaká naivita), až se mi podařilo na to skoro zapomenout.
Po porodu dvojčat jsem na podobné úvahy neměla už vůbec čas a v podobném duchu ubíhaly první dva roky. Ondřej chodil domů až pozdě večer, v práci ho povýšili a měl toho hodně. Já byla ráda, že v tom zvěřinci nějak funguju, a pravdou je, že o sebe jsem moc nedbala - ale zkuste to se dvěma dětmi, když je všechna starost o ně jen na vás. Pravdou je, že mi Ondřej nabízel, ať najmeme paní na hlídání, ale odmítala jsem to s tím, že malé děti si chci užít a vychovávat sama a že s tím ještě počkáme.
Po dalších nevěrách jsem ho začala nesnášet
Zábava se mnou asi moc velká nebyla, to uznávám. Ale pořád to byl můj manžel a chtěl se mnou děti, tak nemohl čekat, že bude všechno stejné jako dřív! Zpětně si navíc říkám, že mě asi podváděl odjakživa, je prostě takový. Když jsem ještě nebydlela v Praze, nedělám si iluze, jak tady sám trávil večer a noci...
Na další nevěru jsem mu přišla, když byly dvojčatům tři roky. Tentokrát už jsem nevydržela mlčet a vybalila to na něj. A on ani nezapíral. Prý že ho to sice mrzí, ale že si nemůže pomoct, když se mnou nic není. Hrozně jsme se tenkrát pohádali, já křičela, ať si zkusí být matkou na mateřské. A on se vzápětí prořekl, že jeho milenky (!) mají taky děti a vypadají skvěle.
To množné číslo mě uzemnilo. V tu chvíli jsem ho úplně přestala mít ráda a začala ho nesnášet. Z jeho strany se nějaká láska vytratila zřejmě už mnohem dřív. Tak co budeme dělat, ptala jsem se nakonec rezignovaně. Ondřej jen pokrčil rameny s tím, že on nic dělat nepotřebuje. Věci mu vyhovovaly a vyhovují tak, jak jsou. Děti miluje, má svůj domov, v něm manželku, která se o něj stará - a na sex si holt zajde jinam.
Už se ani nenamáhá své zálety tajit
Já nemám moc na výběr. Mohla bych být hrdá, sebrat se a odejít, jenže z hrdosti nájem nezaplatím. S mým vzděláním a praxí bych ani nesehnala takovou práci, abych bez problémů utáhla byt a potřeby dvou malých dětí. Teď opět pracuji na úřadě na zkrácený úvazek a i kdyby Ondřej na děti platil nevím jak, ostatní výdaje by byly na mně a já si neumím představit, jak bych je zaplatila.
A tak jsem zatnula zuby a rozhodla se zůstat. Prozatím - a uplynuly další tři roky. Napadlo mě i vrátit se do rodného města, jenže vzít dětem tátu nechci, visí na něm a mají ho rády. Odstěhovat se 300 kilometrů daleko by bylo moc kruté. Možná je to jen moje pohodlnost, strach z radikálního kroku, samostatnosti, zkrátka nedovedu si představit, jak bych fungovala sama. Místo toho tedy žiju s nevěrníkem, který se už ani nenamáhá nějak maskovat, když jde za jinou ženou nebo od ní přijde. Je to nesmírně ponižující a hlavně už není cesta zpátky ani z jedné strany.
Eva, 33 let