Můj příběh je pouhou stížností, která je jistě předem odsouzená většinou žen. U nás doma totiž panuje zvláštní napětí, které bych pojmenovala Lítý boj o místo v kuchyni.
S mým manželem jsme se brali před pěti lety a vychováváme společně dceru. Máme oba zajímavou práci a myslím, že si žijeme celkem spokojeně.
Byla jsem odmala doma vedená k tomu, abych se o sebe uměla postarat. Zvládala jsem už jako poměrně mladá dívka obstarat všechny možné a nemožné domácí práce a také vaření u nás bylo na velmi důležitém místě.
Mamka s babičkou mě učily svoje speciality, vařily jsme a pekly každý víkend, takže se pro mě kuchyně stala zamilovaným místem. „Až se vdáš, bude se ti to všechno hodit,“ říkala mi vždycky s oblibou babička. A měla pravdu. Jenže…
Když jsem se v pětadvaceti vdávala, můj manžel, který je starší než já, mi naznačil, že by rád doma vařil, o ostatní domácí práce že prý tolik nestojí. Trochu jsem se podivila, protože mí dva bývalí partneři uměli sotva ohřát párky a na moje koprovky a rajské omáčky pěli jen samé ódy. A teď najednou přišel chlap, který mě chtěl v kuchyni „nahradit“. Milé, že? Možná ano, ale všeho moc škodí.
Bohužel to není tak, že by manžel doma občas uvařil, on se stal samozvaným vládcem naší kuchyně, spíže a ledničky. Zatímco o ostatních běžných věcech v domácnosti jsme schopni se domluvit, do vaření si mluvit nenechá. Seznamy na nákupy vymýšlí zásadně sám, nádobí, skleničky a porcelán musí být poskládané v lince podle jeho systému a běda, když mu něco nedám na jím určené místo.
Na naší lednici by se rovněž dala pověsit manželova fotka s nápisem „tady vládnu já“. Všechny suroviny a ingredience mají své místo a systém uskladnění, takže kdybych dala zeleninu na místo vyhrazené vajíčkům, asi by mě čekal rozvod.
Já, milovník vaření a kuchyně, jsem se stala pouhým pozorovatelem manželovy posedlosti. On je v kuchyni zkrátka ve svém živlu, a nutno říct, že vaří i peče opravdu dobře. Mě však do svého teritoria pouští jen velmi nerad a já tím docela trpím.
Zkoušela jsem s ním mluvit, ale manžel mně láskyplně odvětil, že naprostá většina manželek našich kamarádů mi závidí, a ať si tedy nestěžuju, když on mi tak pomáhá. Co na to říct? Snad jen to, že bych občas i já byla ráda Paní naší kuchyně.
Nechci, aby mé vyprávění vyznělo jako projev nespokojenosti v našem manželství, ani náš „problém“ nepovažuju za fatální. Přesto mně vadí a nenašli jsme dosud bohužel v tomto směru s manželem společnou řeč.
