Můj vlastní manžel mi učinil zvláštní nabídku. Prodělal vážnou nemoc a zdraví má zatím stále podlomené, ve čtyřiceti žije jako stařec. Zlepšení snad přijde, ale nevíme kdy. A tak mi navrhl, ať si najdu milence. Prý nemusíme žít jako důchodci oba a mám si užívat. Je takové gesto projevem hluboké lásky? Nebo naopak toho, že už mu na našem vztahu nezáleží? Nevím, jak si s tím poradit.
Jsou to asi dva roky, co můj muž začal být zničehonic unavený. Odjakživa byl sportovec plný elánu, a tak jsme jeho náhlé potíže nebrali na lehkou váhu. Jako každého chlapa ho samozřejmě jednou dvakrát za rok položila „rýmička“, ale jinak byl zdravý jako řípa.
Najednou měl ale potíže i s běžnými věcmi. Všechno ho vyčerpávalo, veškerou energii soustředil na to, aby ráno vstal a došel do práce. Současně obcházel všechna možná vyšetření, ale lékaři dlouho nemohli najít příčinu jeho problémů, ačkoli mu provedli řadu nejrůznějších testů. Jedním z nich byl i test na lymeskou boreliózu, který ovšem vyšel negativní.
Nakonec se vše svedlo na únavový syndrom a Lukáš si vzal neplacené volno, aby se dal do kupy. Jenže to k ničemu nebylo, v podstatě jen ležel a spal a jeho stav se nelepšil. Já zatím projížděla internet a snažila se tajemnou chorobu odhalit, až jsem náhodou narazila na článek o lymeské borelióze, který upozorňoval na to, že základní běžně prováděné testy ji v řadě případů vůbec neodhalí a je potřeba důkladnějšího testování.
Borelióza ho vyřadila z běžného života
Už spíše ze zoufalství se manžel nechal přetestovat – a ukázalo se, že jeho tělo je boreliemi doslova prolezlé! Bohužel tím, že o nemoci dlouho nevěděl, zahájil léčbu až s téměř ročním zpožděním. Borelióza mu mezitím v těle řádila a naprosto mu rozbourala imunitní systém. Léčba antibiotiky taky nezabírala a lékař nás upozornil, že tohle bude běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem.
Měl pravdu. Lukáš se léčí už přes rok a pokrok je minimální. Nemusí už sice ležet celý den v posteli, ale návrat do práce je zatím nemyslitelný. Snaží se aspoň trochu pracovat z domova, ale i půlhodina práce u počítače ho vyčerpá a dalšího půl dne leží. Odpoledne zvládne vyzvednout dceru ve školce, ale víc už po něm pak až do druhého dne nemůžu žádat.
A to ani v posteli. Zpočátku byla tohle oblast, kterou ani jeden z nás neřešil, bylo to to poslední, na co jsme měli myšlenky. Lukáš byl rád, že je rád, a já šílela strachy o něj a snažila se nemyslet na to, jak to zvládneme finančně. Jenže můj muž je samozřejmě ješitný jako každý jiný chlap. Po několika týdnech léčby, když se jeho stav přechodně o něco zlepšil, mi chtěl dokázat, že v posteli se nic nezměnilo. Jenže po jediném aktu dostal vysokou horečku, protože pro jeho tělo to najednou byla zátěž, jako kdyby bez přípravy běžel maraton.
A tak se v posteli nic neděje už řadu měsíců. Postupně skončily i pokusy uspokojit se navzájem alespoň rukou, abychom měli nějaké společné intimní zážitky. Lukáš totiž postupně úplně ztratil chuť cokoli v téhle oblasti podnikat. Je to dáno především jeho fyzickou slabostí, ale podezřívám ho, že značný podíl na tom má i jeho pošramocená psychika. „Když to nemůžeme dělat pořádně, nebudeme to dělat vůbec,“ vypadlo z něj jednou a už jsem s ním nehnula.
„Nejsem žádnej chlap, když nezvládnu ani uspokojit vlastní ženu,“ vzdychal zas jindy. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, ale nechce. Jenže já jsem zdravá a ve věku, kdy mám sex snad nejradši za celý život a potřebuju ho. Zvykla jsem si skoro každý den pomoci si sama. Jenže po fyzickém uvolnění se vždy dostaví smutek, že tohle neprožívám se svým mužem, který je třeba ve vedlejší místnosti.
Chce mi do postele vnutit náhradníka
Před několika týdny jsem se proto nechala Lukášem „náhodou“ přistihnout při činu. Doufala jsem, že ho to trochu probere. Nechci po něm, abychom spolu spali, pokud ho to vyčerpává, ale chci, abychom spolu sdíleli aspoň něco intimního. Místo toho spíme odděleně!
Když mě manžel uviděl, ztuhnul. Jiného chlapa by asi pohled na masturbující ženu vzrušil, ale on se urazil! Pak se mnou dva dny skoro nepromluvil, pořád se tvářil zamračeně, nad něčím bádal, a nakonec na mě jednoho večera vybalil ten neuvěřitelný nápad. „Víš, já moc dobře vím, že ti sex chybí, a strašně mě to mrzí. Ale já ti ho teď prostě dát nemůžu a kdoví, jestli ještě někdy budu moct. Tak mě napadlo… třeba bys na tu dobu, než se to zlepší, mohla tohle řešit s někým jiným. Já bych to pochopil,“ vypadlo z něj.
Zírala jsem na něj mlčky a chvíli nevěděla, jestli jsem se nepřeslechla, tak absurdní mi to přišlo. „Chápu to dobře, že mi vlastní manžel říká, abych si našla milence?!“ Naprosto vážně přikývl. „Ale samozřejmě musí jít jen o sex, nic víc. Žádné city, randění. Určitě víš o někom, kdo by si dal říct.“
Byla jsem neuvěřitelně naštvaná! Mluvil o tom, jako kdyby mu to bylo úplně jedno, jako bych byla cizí ženská! Strašně jsem mu vynadala a odmítla se o tom dál bavit. Jenže on si z toho udělal hlavní téma našich hovorů a nedá mi s tím pokoj! Minimálně obden se zeptá, jestli už někoho hledám. Připadá mi, jako by se tou představou snad chtěl záměrně týrat, nebo mu to dokonce dělá dobře!
To přece není normální, aby byl nějaký chlap tak velkorysý a opravdu to myslel vážně? Zkrátka tomu nevěřím. Spíš mě jen zkouší, jak se zachovám. A já mám takový vztek, že mám chuť ho poslechnout – čistě proto, aby viděl, jakou šílenost vymyslel. Bojím se ale, že následky by byly pro náš vztah osudné. Buď proto, že by to on nepřekousl, anebo – což by snad bylo ještě horší – bych zjistila, že mu to opravdu nevadí…
Zita, 37 let