Manžel se po mrtvici změnil. Už ho nemiluju, ale copak ho můžu opustit?

Moje babička prodělala 6 mrtvic, ale i před tím než umřela, byla pořád "čipera". Na druhou stranu mám kamarádku, která měla maminku po mozkové mrtvici. První mrtvici měla kolem 32 let, a jako následek měla nehybnou pravou ruku - pro praváka děs. Po další mrtvici kolem 45 roku nemohla pořádně ani na pravou nohu, tak se posunovala díky vozíku. Manžel jí předělal pokoj v baráčku, aby nemusela do patra, kamarádka pomáhala i když ještě byla na škole, jen její sestra (tehdy asi 25 letá) se za maminku styděla. Na náštěvě jsem u nich byla mockrát a vždy byla maminka usměvavá a snažila se pomáhat ..... Tak to vypadá, že chlapi jsou zlý, asi to bude mít něco společného s jejich egem a tím, že se pak cítí méněcenní? Neznám jediný případ, že by chlap zůstal při jakékoliv nemoci milý. Paní bych poradila, aby mu jasně řekla, že není nemohoucí a že když se mu nelíbí, jak se o něj stará a pomáhá mu, tak aby si našel někoho jiného.

šiška: No je otázka, jestli to vidíte správně. Možná se prostě o ni postarat nemohl, protože by to nezvládl a jako vdanou by ji do domova důchodců nevzalI. U nás ve městě nesmíte mít svůj byt abyste dostala byt v DPS, takže nejdřív musíte svůj byt prodat nebo převést na děti, městský byt vrátit a pak žádat o DPS. Je fakt že při takových podmínkách je žadatelů míň než bytů :-(

j66: jo, to mě napadlo taky - "v dobrém i zlém"
Na tohle se nedá jednoznačně říci - až si jde paní po svém a zařídí si život po svém.

Pravda je taková, že člověk se po nemoci vážně může stát uplně jinou osobou, i ten zatracený Alzheimer člověka mění, pomalu, postupně...(věřte, máme začínajícího Alzh. doma a jestli je toto ranné stádium, děsím se dalších...) a pak takový člověk je i zlý. Je fakt, že mu mysl změnila nemoc a pro pečující je to neuvěřitelně psychicky vyčerpávající a devastující. Je ale řešení říci si - jsi na mě hnusný, jdu od tebe? Šiška tu píše jak hnusný manžel opustil paní v 80ti letech po mrtvici..No,a le když paní z příběhu manžela opustí, bude to přeci stejné...U něj je takhle z příběhu těžké říci do jaké míry si na ní vybíjí svou frustraci (což asi bude hodně velká část jeho zloby) a do jaké míry ho opravdu tak změnila nemoc.
Ani nemocný člověk nemá právo svou pečující osobu urážet a být na ní hrubý. Pokud si to ovšem uvědomuje, že takový je. Pokud už jeho mysl není definitivně rozložená.

Je to prostě těžké, když se váš partner po 10-15letech běžného života dostane ani ne vlastní vinou do problému a vykolejí to celou rodinu jinam. Situace se po čase relativně uklidní, ale nevrátí se už nikdy zpátky. Když ho přestanete živit, skončí otec Vašich dětí pod mostem. Ano vždycky je možné ho vykopnout z bytu, který zaplatil, když vydělával, ale kde je ten slib: "v dobrém i ve zlém". Před časem jste tady odsuzovaly chlapa, který přestal mít rád svou ženu, ale zůstal s ní a s dětmi a živil ji. Jen ta láska se ztratila. Je nutné vědět proč s tím člověkem jste, třeba kvůli vlastnímu svědomí a manželské povinnosti a nastavit hranice, kam jste ochotná zajít. Rozhodně to nelze dělat "kvůli dětem" a podobným alibistickým výmluvám.

Mata69: souhlasím, ale věřím že pozdě není, že klidně může i teď nastavi pravidla a trvat na svém...... je moc slušná a zbytečně ohleduplná

měla jsem přítele s RS, a taky v době zhoršení nemoci jsem kolem něj a jeho syna skákala (nebydleli jsme spolu, musela jsem k ěnmu dojíždět), snažila se, a on začínal být i zlý, ale asi bych se s ním nikdy nerozešla, jen jsem něco řekla proti jeho línému synovi, a to se začal vztekat a rozešel se mnou v jedné hádce, tak jsem mu řekla, že je to jeho rozhodnutí, žo ho musím respektovat, že mě to mrzí a je mi to líto, ale že vím, že ho nemohu přemlouvat když me němiluje atd.... jo to víte, jak mu to za chvíli došlo, že začal obracet, jako že bychom to třeba ještě mohli zkusit atd...ale já trvala na tom, že jeho rozhodnutí musím akceptovat i když mě to bolí, ale je to jeho rozhodnutí ..... JUPÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ a bylo po problému.... nevím, jestli paní manžel je jen zlý nebo i vyhrožuje atd, ale ona prostě musí trvat na svém, aby se on začal chovat slušně a říct mu na rovinu, že takhle se jí to nelíbí a že ona si na jeho výlevy zvykat NEMUSÍ .....že ho už nemá ráda ale zůstala by s ním a to jen v tom případě, že on se k ní začne okamžitě chovat slušně, nebo jinak odejde..... bože takto se z přájemné ženy (mého věku) brzo stane neurotička s psychickými problémy

Řešila jsem podobné dilema zdravotního stavu manžela, který byl pro mne neúnosný a plánovala jsem už prodej bytu a koupi dvou menších. A najednou mi došlo, že by mi vůbec nebylo jedno, co se v tom druhém malém bytě děje...ale ta doba hledání jiných bytů byla velmi relaxační pro mou mysl ;-) Ve vašem případě by si možná váš manžel velmi rychle uvědomil, kam až to může zajít a zmírnil by se, to mi věřte!

Tak za mě, naprosto bych ho ignorovala jakoby vůbec nebyl v místnosti. Mužský jsou totiž velcí sobci, utrpělo jeho ego a to ve všem tak se s tím nemůže psychicky srovnat a mstí se na manželce od které má veškerý servis. Moji sousedé kterým je 80let paní dostala mrtvici a zůstala na vozíku. Co myslíte že udělal její muž? V 80 letech se s ní dobytek rozvedl, řekl že se o ní nebude starat a paní šla do domova důchodců s péčí. Vůbec se nedivým že se paní manžel zhnusil, to se stává, z lásky nenávist. Život je prostě složitý a nelehký!

Topka: Jenže na tuhle hru musí být dva. Jeden,co je líný, a druhý, který maká za dva. Nemakat za dva, nepřistoupit na jeho pravidla hry. Jak je vidět, ti nemocní bystře poznají, že je okolí bere za slabé, které je nutno chránit a opečovávat, a zneužívají toho. Vztah je nutno držet v roznoprávných mezích, jinak je to fakt na špagát a psychiatrii. Jenže to už není o mrtvičce, ale o domácím násilí - byť "jen" slovním, a velké podřízenosti slušňáka vůči rekonvalescentovi.

Holky tchán taky proděla před vánoci mrtvici, slabou, ale jeho povaha se taky změnila, prostě se poškodí některé mozkové části tím nedostatkem okysličené krve a dojde k poškození. Tchýně žili celkem spokojeně, ale teď jsou hádky skoro na denním pořádku, není tak zlý jak popisuje pani, ale je líný nic se mu nechce dělat, jeho představa ideálního vyučití času je, televize, zapnutý počítač a do toho rádio a tchýně je z něj zralá na špagát, dotáhla jsem jí k psychložce, ale moc to nepomohlo :-( je to věc, kterou si každý těžko dokáže představit dokud si ji neprožije.

Vaše reakce na změněné manželovo chování je pochopitelné. Kdo by byl nadšený z nadávek a nevděku za snahu. Můj názor je, že pokud máte odvahu a kam jít, jste na tom finančně dobře, jděte od něj. Vy jste totiž sama sobě odpovědná za svůj život a přece zbytek života nestrávíte se sobcem. Rozhodnutí je ovšem jen a pouze na Vás. Domnívám se, že i kdyby se manžel z těch svých manýrů probral, a to není pravděpodobné, lásku k němu už asi nenajdete. Bohužel.

j66: no, jestli se láska vytratí proto, že je manžel neurvalej hrubián, pak asi ať si je závislý na kom chce. Ono je to těžké, může mít Alzheimera a bude taky zlý....ale víš, že je nemocný. Ale tenhle asi bude nemocný jen vůči manželce, která se o něj stará. Podle příběhu to vypadá, že to nebude uplně tak, že by za to svoje chování nemohl...

A co dámy poradíte, když na Vás manžel zůstane existenčně závislý. A láska se vytratí.

Nikdy není pozdě dát najevo, co chci, kde jsou mé hranice. Zlobícímu manželovi je nutno říct, co manželku zraňuje, co jí vadí, co nechce. A trvat na tom, aby to partner nedělal. Pokud nebude ochotný chovat se slušně, je nutno mu pohrozit rozvodem. Pokud ho ani tohle nezarazí, usmát se, zamávat a jít................. Jeho chování je možná následkem prožitého zdravotního selhání, ale to ho neomlouvá, když se chová jako hulvát. Mrtvice není alibi pro šikanu manželky.

No...asi jste se neměla omlouvat při prvním vašem výbuchu...zase tak nemocný není když k ostatním se chová dobře, notabene když si uvědomuje,ž e se k vám chová špatně. Spíš si na vás vybíjí svojí frustraci z toho jak dopadl...ale to chtělo utnout zkraje, že takhle ne. Teď už je asi pozdě...