Mí rodiče jsou zářným dokladem toho, jak to dopadá, když se snažíte být zdvořilí, chcete ostatním lidem vyhovět, protože je vám hloupé něco odmítnout. Ze samé ochoty k druhým nakonec začali zanedbávat sami sebe a dostali se jen do kolotoče věčného stresu.
Měli k tomu trochu sklony vždycky. Jsou oba takové ty typy, kteří by se pro ostatní – zejména své blízké – rozkrájeli. Až donedávna jsem je za celý život neslyšela si na cokoli postěžovat. I v době, kdy by k tomu měli důvod, třeba když máma na nějaký čas přišla o práci nebo když byl táta dlouho nemocný, vždycky jen mávli rukou a řekli něco jako: „Ale prosím tě, o nás nejde. Hlavní je, když jsou šťastné a spokojené naše děti.“
Podobně přistupovali i k mé svatbě. Do ničeho mi nemluvili, jen nabídli svou pomoc, až si řeknu. Snažili jsme se s Dušanem co nejvíc zvládat sami, ale přesto jsme se bez rodičů neobešli. Jenže zatímco naši udělali přesně to, oč jsme je poprosili, a jen k tomu řekli svůj názor, Dušanovi rodiče – zejména matka – vlétli do všeho jako uragán, jak je jejich dobrým zvykem.
Chvíli to vypadalo, že snad svatbu mají oni a ne my. V určité fázi jsme už museli zakročit a trochu je umírnit, protože nám do toho mluvili až příliš. Trochu se urazili, ale za chvíli měli jiné téma – seznámili se totiž konečně s mými rodiči. Možná je až zvláštní, že se neznali už dřív, ale nějak jsme tomu s partnerem nepřikládali důležitost. Já chodila na návštěvy k jeho rodičům, on k mým, ale dohromady jsme žádnou sešlost nepořádali.
Poprvé se viděli až měsíc před naší svatbou
A tak se poprvé viděli až měsíc před svatbou na neutrální půdě v restauraci. Dopadlo to dobře, i když naši spíš tiše seděli a poslouchali, zatímco Dušanovi mluvili o sto šest. Zkrátka naturel každého byl poznat. Do svatby se pak viděli ještě asi dvakrát a na ní už si spolu pěkně popili a potykali. Nezávisle na sobě nám pak na sebe pěli jen chválu a říkali, jak jsou rádi, že je příbuzenstvo tak fajn.
Dušanova máma hned spřádala další plány a pozvala nás všechny o pár týdnů později na grilování k nim na chatu. Připadalo nám to všem jako dobrý nápad. A protože se ten víkend opravdu vydařil, byli jsme rádi, jak se naše rodiny hezky sbližují.
Asi za tři týdny nás zvali manželovi rodiče všechny znovu, tentokrát navíc i mého bratra s jeho ženou a jejich malou dcerou. Našim se tentokrát moc nechtělo, měli jiné plány, ale bylo jim hloupé odmítnout, a tak přijeli. A na oplátku pozvali Dušanovy rodiče na návštěvu k sobě domů. Mysleli to sice upřímně, ale asi nečekali, že se toho druhá strana chytne tak rychle a naplánuje setkání hned další víkend.
Naši se trochu zarazili, nicméně termín odsouhlasili. Když jsme pak s mámou po telefonu mluvila, prohodila něco ve smyslu, že "aspoň to bude vyřízené a bude chvíli klid". Bylo vidět, že návštěv má nějakou dobu akorát a ráda by zas svůj klid. Naši jsou oba spíš introverti a zabaví se hlavně spolu, mají sice pár přátel, ale vídají se třeba čtyřikrát do roka. Rozhodně netráví večery ani víkendy s jinými lidmi.
A do jejich poklidného způsobu života jim vlétli superaktivní tchýně s tchánem. Návštěvou u našich to samozřejmě neskončilo. Tchýně hned začala plánovat, co všechno společně podniknou. Co všechno ona a její muž dělají a jak bude super, když to mí rodiče budou dělat s nimi. Oslavy, Silvestry, a taky na nějaký víkend by si mohli někam vyrazit. Co na víkend, na dovolenou! Když mi to máma vyprávěla do telefonu, úplně jsem v jejím hlasu slyšela počínající paniku.
Naši jsou moc hodní a nechtějí nikoho urazit
„No tak snad jste jim vysvětlili, že vy na tohle nejste," říkala jsem jí. Z jejího mlčení mi bylo jasné, že neřekli nic. Jsou prostě příliš slušní." Však se z toho nějak vykroutíme," utěšovala se nahlas. Jenže to se pletla. Dušanovi rodiče v nich zkrátka vidí nové parťáky pro všechno. Jak to tak delší dobu pozoruji, připadá mi, že to nedělají ani tak proto, že by tolik toužili po našich, jako spíš, že nechtějí být sami dva jen spolu. Asi je u nich nuda. Jejich dřívější přátele už se stali babičkami a dědečky. My zatím děti nemáme, Dušan je jedináček, a tak najednou nemají s kým něco podniknout, jak byli zvyklí.
Naopak naši bráchovi a jeho ženě s malou dost pomáhají, často fungují jako hlídací prarodiče, aby si Michal a Bára mohli někam vyrazit. A tak není divu, že jsou i o to víc unavení a touží po klidu. Jenže do toho jim tak dvakrát třikrát týdně zvoní telefon a volá tchýně, že koupila lístky do divadla, že zamluvila stůl v restauraci nebo že na chatě se bude grilovat. Tak v polovině případů se našim podaří vymluvit nebo skutečně nemohou, v druhé polovině situací rezignují, "aby neurazili".
A mně si pak stěžují do telefonu. Ráda bych jim pomohla, ale taky na ně mám trochu vztek. „Copak jste malí nebo se jich bojíte, že jim nedokážete říct, že s nimi nic podniknout nechcete? Co je na tom tak těžkého?" rozčiluju se. Mám totiž hořekuje, ale pak stejně řekne: „No tak dobře, Evi, my půjdeme". A jí i tátovi je z toho už několik dnů předem pomalu špatně a nervují se.
Nevím, jestli se do toho mám vměšovat
Mluvila jsem o tom i s Dušanem. Opatrně, abych se ho nějak nedotkla, ale jemu to přišlo spíš humorné. „Já mámu znám, občas je nesnesitelná, vždyť jsem to zažíval léta," smál se. Zkusila jsem ho tedy poprosit, jestli by nějak nezasáhl, ale odmítl. „Jednak to nemá smysl, když jí budu něco říkat já, co se mě netýká, tak mě odbyde, že to není moje starost. A jednak si opravdu myslím, že to by si měli vyřešit tví rodiče sami. Vždyť jsou dospělí. V nejhorším se naši chvíli urazí - a oni aspoň budou mít pokoj. Mámě to stejně dlouho nevydrží, za chvíli ji budou mít na krku znovu."
Nejvíc se naši zapotili okolo Vánoc. Dušanovi rodiče totiž chtěli, abychom je slavili všichni společně. To jsme naštěstí zachránili my s tím, že první společné Vánoce jako manželé si chceme užít sami dva. Ale ze Silvestra už se naši nevyvlékli. Tchýně zavolala, že budou slavit na chalupě a naši prostě musí přijet. Táta se z té představy úplně orosil, dokonce si vzal tchýni k telefonu a řekl jí, že na takovéhle oslavy nikdy nebyl. „Tak si zvykneš!" odpověděla mu ona. A bylo to. Opravdu tam jeli!
To už mě opravdu rozčílilo a řekla jsem našim, že jestli nejsou schopní to druhé straně říct sami, vyřeším to za ně, ale to mi zakázali. Prý to nějak zdvořile vyřeší. Uplynul měsíc a nestalo se nic! Jen tři společné akce. Tak nevím. Má smysl se v tom nějak angažovat? Ráda bych v rodině klid, ale taky nechci vidět, jak se naši nervují - zbytečně.
Pavla, 30 let
