Manželství je konec lásky, tvrdí Kurt Russell a Goldie Hawnová

S manželem jsme spolu žili tři roky, potom jsme se víceméně na přání jeho rodičů a prarodičů vzali. Svatbou se však nic nezměnilo, naše láska pořád trvá. Myslím si, že na nějakém papíře vůbec nezáleží. Hlavní je, jak se k sobě partneři chovají a do jaké míry dokáží být k sobě tolerantní a chápající. Vždyť i v životě "na hromádce" se k sobě musíte chovat slušně a dělat určité kompromisy, aby daný vztah vydržel a fungoval.

Když někoho milujete,proč by vám mělo vadit mít na to papír?Není to náhodou ze strachu co kdyby sme se někdy rozvedli...?Když žijete na psí knížku často je dělení o majetek ještě mnohem horší než při rozvodu.A pro dítě je taky lepší,když mají všichni stejné příjmení.Jestli to s ubýváním svateb půjde tak dolů jak doteď,ani nechci vidět jak to tu bude za 50 let vypadat.

Dle mého názoru manželství lásce nesporně škodí. Protože každý partner má jinou roli, jiný svět. Ty role jsou bohužel značně nenormální, neboť taková \"dělba\" normálně neexistuje. Sytý hladovému nevěří a muž nepochopí ženiny starosti, kterých se zbavil, tím že se oženil.Jsem vdaná čtvrt století a bohužel, na pustém ostrově nežijeme: Reklama, film...vše je směřováno k upevnění tzv. \"tradičního modelu rodiny\" - ale jenom pro ženu. Že muž už dnes přestal rodinu živit, neboť většinou to sám nezvládne, nikoho nezajímá, nikoho z těch, kteří onen \"tradiční model\" propagují. Je pozoruhodné, že vdané matky tráví prací v domácnosti víc času, než matky svobodné...A soudobá psychologie je v rukou mužského nazírání světa, až na nějaké ty výjimky. Za totality měla žena dřinu v domácnosti, teď je to snadnější, no zase je žena všude poučována, jak s pánem tvorstva zacházet, aby mu bylo dobře. Že by mohla chtít něco ona, to je asi tabu.Muži jako celek mi připadají velmi nároční: Chtějí vše. Hezkou, sexi, milou, pilnou, mladou,absolutně věrnou, chápavou, tolerantní, poddajnou,kuchařku,uklízečku, vychovatelku, pradlenu, utěšitelku,obdivovatelku...

Výňatek z knihy Aforismy o lásce od Pavla Korosina: Nejprve se partneři několik let odmítají sejít u oltáře, protože „ještě nemají jistotu“, a potom se rozcházejí, protože jim ve vztahu „chyběla jistota“.

Už Einstein řekl: "Manželství mohlo vymyslet jen prase bez špetky fantazie". Často mu dávám za pravdu. Jsem vdaná 30 let.

Žijeme s přítelem spolu a oba víme, že z lásky. Je v našem vztahu cítit. Nevím, který papír by pomohl, aby to bylo lepší. Dle mého názoru žádný.Lásku, toleranci a příjemné jednání nemůže žádná formalita ani vylepšit, ani znásobit.Raději krásný vztah, nežli špatné manželství. Oba máme jedno dvacetileté za sebou a tak si asi už umíme vážit jeden druhého bez papíru.Takový vztah přeji všem.Zamilovanost po krátkém čase vymizí, ale krásný vztah, který přerostl v silné a pevné přátelství umí být krásnější.

Soužití dvou lidí je pěkná dřina. Každý pochází
z jiného prostředí a je jinak vychován.Chce to pevné nervy, toleranci. Věřte, vím co říkám, jsem vdaná 32 let.

miri, z vdovskeho duchodu by ses moc nepomela, je to par stovek :))))

Žiju asi pět nebo šest let s přítelem ve společné domácnosti. Oba pracujeme ve stejném podniku. Kdykoliv má někdo svatbu tak slyším od kanceláří až po kantýnu: A co ty? Vy nebudete mít svatbu? Jak už jste vlastně spolu dlouho? A když už se k tomu jednou schylovalo, říkali: No to je dost že už se konečně rozhoupal (Je totiž starý mládenec /47/). Pak jsme se "nerozhoupali" ani jeden. Asi si ho vezmu teprve až bude nad hrobem abych dostala vdovský důchod :))

Já mám úplně jiný názor. Jsem sice jenom 5 let vdaná (s manželem jsme spolu chodili necelé dva roky) a nemůžu si vůbec stěžovat. Máme suprové manželství. Neříkám, že nebyli a nebudou problémy, ale neměnila bych. Je pravda, že komunikace je jedna z nejdůležitějších věcí ve vztahu. Taky znám hodně manželství, které jsou špičkové i když ti manželé jsou už důchodci. A taky si nemyslím, že podepisování papírů na matrice je jenom formalita. Samozřejmě, je to na každém člověku, jak se k tomu podepisování staví.

K tomu neni co dodat, naprosto souhlasim s Olgou. Muj manzel po svatbe opustil zamestnani, takze mi nezbylo nic jineho, nez ukoncit studium a jit do prace. Praci jsem ztratila a ted jsem hlasena na pracaku, pobiram 1650 kc mesicne. Muj manzel je cizinec a jelikoz se rozesel se svym sefem ve zlem, nemam v rukou zadne potvrzeni, ze opravdu nepracuje. Tudiz mi socialka nedoplati ani korunu do zivotniho minima (vzajemna vyzivovaci povinnost. Jit si na socialku je stejne potupa, citila jsem se jako zlodej. Me uz tam neuvidi.
Tahle situace nas hodne odcizila a zaroven mi spadly klapky z oci.

Myslím, že by se vůbec nic hrozného nestalo, kdyby manželství jako instituce zahynulo přirozenou smrtí. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že žádné "jistoty" nevyváží pocit, že člověk je podle zákona něčí. Je to státem posvěcená tyranie. Cokoliv vydělám, polovina je automaticky manželova. A to i v případě, že týden po svatbě zabydlí křeslo u televize a nehne se z něj leda na pracák. A jakékoliv dluhy on udělá, spoluzodpovídám za ně já. Platí to samozřejmě i naopak. K tomu, SVOBODNÁ je mnohem hezčí než VDANÁ... :-) Možná to zní zapškle, ale zapšklá opravdu nejsem. Jsem jenom šťastně rozvedená, přičemž to, že jsme se vzali, ten pohodový šestiletý vztah zabilo za necelých deset měsíců. Nikdy víc! :-)))

S tím dítětem máš pravdu. Myslím, že by to bylo ještě horší. Prožili jsme spolu opravdu krásný věci, ale pravdou je, že to fakt není ono. Já vím, že tou odlukou se pravděpodobně odcizíme, ale já jsem musela odejít. Nemohla jsem zůstat s ním v bytě a užírat se. A on byl "nad věcí". Celá jsem se z toho klepala. Špatně snáším takové situace. Žít vedle někoho a ten mě téměř ignoroval.Pořád také hledám příčinu proč k tomu došlo ?? Nevím. Ale já věřím, že vše špatné je pro něco dobré. Tak snad až vše přebolí, tak to dobré příjde. Díky za bezva chat.Bejbi

Bejbi, chci ti k tomu říct, že dle mého názoru žádné odluky vztahu moc neprospějí. Je to jen můj názor, ale potvrdilo se mi to nejen v mém případě.
Odcizíte se od sebe a pak už se to těžko lepí dohromady.
Já stejně pořád ještě přemýšlím o důvodech, které vedly k našemu rozchodu a asi s tím stejně srovnaná nejsem. Přece jenom s tím člověkem prožiješ kus života a nemůžeš pochopit, že on to jen tak mohl všechno smést ze stolu. Tím ale nemyslím, že bych ho chtěla zpět.. Vím, že by to nebyl vhodný partner pro život. Moje rozhodnutí nebylo jednoduché ( taky nebylo uspěchané ), ale teď vím, že bylo správné...
Jen ti chci říct, že chlapi obecně neradi něco rozebírají. A já nemám ráda, když se před problémem zavírají oči.. Dalo mi vždycko dost práce donutit ho, aby si se mnou o tom popovídal a to po chvíli stejně odcházel z místnosti / Teď se mi vybavila scéna z jednoho filmu, kde si ženská s chlapem chtěla vážně promluvit a předtím ho donutila, aby si svlékl kalhoty. Odůvodnila to tím, že má zkušenost, že chlap bez kalhot ji vyslechne - prostě nemůže utéct! /Ta jeho neochota najít společně řešení mě hrozně ubíjela. Bylo mi hrozně a nedovedla jsem si představit, že bych takhle žila celý zbytek života, ale taky jsem si nedokázala představit, že bychom se rozvedli.
Vždycky, když jsem si potom vzpomněla na to hezké, co jsme spolu prožili a bylo mi to líto, tak jsem se musela donutit uvědomit si, že mi už nemá být čeho líto, protože to už není to, co bylo. Asi chápu jak ti je, fotky ze svatby ještě nevybledly a ty musíš řešit tuhle těžkou situaci. Taky nemám lehkomyslný vztah k manželství a proto jsem to rozhodování měla dost obtížné. Přesto si myslím, že instituce manželství by se zase tolik zatracovat neměla. Pořád je to to nejlepší pro výchovu dětí. Když už mluvím o těch dětech, tak ti kladu na srdce, ať hlavně tuhle krizi neřešíte dítětem. Nic by se nezměnilo. Ale myslím, že tohle máš snad už srovnané sama...

VZKAZ PRO JAJKU:Asi budeme mít hodně podobné povahy. Také vše v duchu rozebírám a pak mám výčitky. A z dalšího možného vztahu už mám také strach, i když ještě žádný nepřipadá v úvahu. Ještě to s manželem nemáme urovnané. Nás problém je v komunikaci. Můj muž nerad něco rozebírá v tomto směru. Jsem nyní u rodičů, že si dáme od sebe pauzu, abychom si urovnali city. Nejhorší je, že ten člověk mi není lhostejný. Ale provdou je, že jsme poslední rok žili vedle sebe a ne spolu. No uvidí se, jak vše dopadne.

Taky jsme spolu žili 7 let než jsme se vzali. Člověk si to chce vyzkoušet nanečisto a myslí si, že když do toho potom jde, tak toho druhého dobře zná, ví, co od něho může čekat a stráví s ním celý život. Manželé jsme byli další 4 roky a loni jsme se rozvedli. Naštěstí jsme neměli děti ( což nebyl důvod rozvodu ), to by bylo ještě mnohem horší. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že mnoho manželství se zbytečně rozvede kvůli tomu, že si vlastně vůbec nevyříkají, co jim na druhém třeba vadí. Neochota komunikovat s partnerem je hrobem každého partnerství (nejenom manželství). Mám čisté svědomí, protože vím, že jsem pro záchranu udělala vše, co bylo v mých silách. Oba musí jít napůl cesty... Ale chodila jsem tam sama... Prostě už měl pocit, že si rozumí s jinými lidmi než se mnou, všechno co jsem udělala, bylo špatné. To, že někoho znáte tak dlouho vám stejně nedá jistotu, že ho dobře znáte. Vždycky je to sázka do loterie.
Mám teď přítele, připadá mi skvělý, určitě brzy začneme uvažovat o společném životě, ale musím říct, že mám strach. Mám strach, že se změní a dopadne to zase tak, jako předchozí vztah. Někdy si připadám, že všechno moc pitvám a v duchu přebírám ( včetně jeho reakcí na různé situace ) -asi se snažím odkrýt včas jeho nedostatky.. Pak z toho mám trochu výčitky, protože možná zbytečně hledám problémy, kde nejsou. Prostě si člověk s sebou nese to břímě z předchozího vztahu. Když je člověku devatenáct, bere určitě vztahy lehkomyslněji, než když je mu třicet.
Vzkaz pro bejbi - nejhorší je, když zjistíš, že žijete jenom vedle sebe a ne spolu. Jediná šance je sednout si a popovídat si...

Asi záleží jak u koho. S mým mužem jsme spolu žili 7 let. V roce 2001 jsem se vzali. Nyní bohužel to v našem manželství velmi skřípe. Děti ještě nemáme. Težko se hledá příčina. Manžel začal podnikat, které se stalo pro něj prioritou č. 1 a mě měl jistou. A začal se ke mě chovat jako k domácí samozřejmosti. A to jsem podle ostatních atraktivní žena, která slušně vydělává, vede účetnictví, atd...Život není lehký, je to boj.