Vztahy manželek a jejich tchyní bývají často složité. Někdo má štěstí a s matkou svého manžela si rozumí, v jiných rodinách probíhají tvrdé boje. Své o tom ví i Marcela.
Když jsme se s manželem poznali, velkou hlavu jsem si z jeho rodiny nedělala. Jeho matka byla ze začátku jako med. Pořád kolem mě skákala, bylo to samé: Marcelko sem, Marcelko tam…
Její pravou povahu jsem ale bohužel začala poznávat až po svatbě. Tehdy jsem pochopila, proč se někdy tchyně častují velmi nelichotivými slovy.
Laura Poláková
30. října 2018
Asi dva měsíce po tom, co jsme se s Honzou vzali, jsme si ráno leželi v posteli, když nás zničehonic vyděsily rány na dveře. „Co se děje?“ podívali jsme se na sebe. Nikoho jsme nečekali.
Došourala jsem se v županu ke dveřím, a když jsem otevřela, do bytu nám jako raketa vlétla Honzova máma. A už začala: „Jak to, že jsi ještě v pyžamu? Kolik je hodin? To by mě zajímalo, kdy stihneš uvařit oběd!“
Laura Poláková
28. října 2018
Jenže to na celé věci nebylo nejhorší. Mezi jízlivými poznámkami začala probíhat jednotlivými pokoji a kontrolovat, jak mám uložené nádobí a prádlo. A když nebyl komínek srovnaný jako na vojně, všechno mi vyházela.
V šoku jsem na ni zírala. Připadalo mi to jako nějaký hodně blbý film. Naprosto konsternovaná jsem se nezmohla na slovo, natož na nějaký odpor. Když tchyně konečně svoji razii ukončila, začala ještě zpovídat Honzu. Jestli se o něj dobře starám, jestli pravidelně uklízím, vařím… „No jo, nech toho už…,“ zabručel. Ale vlastně se mě ani nezastal, což mě na celé situaci ranilo úplně nejvíc.
Laura Poláková
25. října 2018
Když ta megera (tak jsem ji v duchu okamžitě přejmenovala) konečně vypadla, děsně jsme se poštěkali. Ječela jsem na Honzu, proč nezakročil, jak mohl dopustit, že mě jeho matka tak ponížila. Ohradil se, ať mu dáme obě pokoj, a zabouchl se v ložnici. Tři dny jsme se míjeli beze slova. Nakonec jsme se ale usmířili. Měsíc byl klid.
Jenže pak na nás megera zaútočila znovu. V neděli, v sedm ráno!!! Když mi začala prohrabávat osobní prádlo a chrlila ze sebe nemístné připomínky, neudržela jsem se a klidným hlasem, i když rázně, jsem jí nařídila, ať okamžitě vypadne. „Ty to tak necháš?“ zaječela na svého syna. Ten ale ani nepípl. A ona? Odešla. Hurá! Slavila jsem vítězství.
Laura Poláková
23. října 2018
A Honzova reakce? Tentokrát vyčítal on: Že jsem na ni nemusela být tak hnusná, že ona zlá není. Tak jsem se ohradila: „Hele, můj milý, vyber si, s kým chceš vlastně žít. Jestli se mnou, nebo s matkou. Pokud s matkou, tak jdi…“ Zůstal se mnou. Naštěstí.
Ale megeře tchyni jsem už neodpustila a zpřetrhala s ní kontakty. Manžel své rodiče navštěvuje sám, mě tam už nikdo nedostane. Vím, že by byl rád, kdybych ustoupila a začala se s nimi zase vídat. Ale nemůžu.
Laura Poláková
21. října 2018
Když se nám narodily děti, snažila se tchyně opět zasáhnout do naší domácnosti. Marně. Nechci vnoučatům bránit v kontaktu s prarodiči, proto je k nim bere manžel. Já u toho být nechci. Při představě, že bych se na ni měla jen podívat, se mi dělá vysloveně fyzicky zle. Tak to trvá už deset let a nehodlám na tom nic měnit.