Poporodní deprese se nevyhnou mnoha ženám. Své o tom ví Marie, kterou psychické problémy dovedly až téměř k sebevraždě. Naštěstí zasáhl manžel.
Dnes už vím, že na vině byly poporodní deprese, rozhozená hladina hormonů, ale kdyby mi někdo dřív řekl, že je něco takového možné a že budu chtít zabít sebe i své dítě, nevěřila bych mu. Protože vše probíhalo tak, jak mělo. Otěhotněla jsem po dvou letech manželství. Plánovaně, chtěně, vždyť mi bylo šestatřicet, manžel o dva roky starší, měli jsme kde bydlet, nějaké úspory, oporu v rodičích – prostě nikde ani mráček. Jenže…
Těhotenství probíhalo úplně bez potíží. Miminko utěšeně rostlo a sílilo, mně až na pár týdnů těhotenských nevolností také nic nechybělo a manžel se mohl pominout radostí, že budeme mít holčičku. Měla se jmenovat Miriam, protože já jsem Marie a Miriam je v hebrejštině totéž jméno. Můj muž tvrdil, že bude určitě krásná po mně, a já radostně nakupovala výbavičku, vybírala oblečky, zařizovala pokoj.
Špatné znamení
Jednou manžel přišel s tím, že má pro mě překvapení, a dovezl do bytu překrásný kočárek, nad kterým jsem se už několik týdnů rozplývala na internetu. Chtěl mi udělat radost a vůbec nechápal, proč jsem začala vyvádět jako pominutá. Už s opravdu velkým břichem jsem běhala po bytě a jančila, že když se přiveze do domácnosti kočárek dřív, než se děťátko narodí, nosí to smůlu. A že se určitě něco pokazí. Manžel nade mnou jen kroutil hlavou a nejspíš si myslel něco o hysterkách a splašených hormonech.
Tak jako celé těhotenství i porod byl bez komplikací. Radost z Miriam jsme měli obrovskou, holčička byla kouzelná. Jenže pak se to zvrtlo. Začala hned hezky papat, ale já se na ni prostě nedokázala ani podívat. Nedokázala jsem ji pochovat, dokonce ani vzít do náručí. Pořád jsem pochybovala, jestli to zvládnu, jestli ji neupustím, představa, že bych ji měla sama vykoupat, ve mně vyvolávala záchvaty strašné paniky. A z toho samozřejmě ihned vyplynulo přesvědčení, že jsem nejhorší matka pod sluncem. A pořád se to zhoršovalo. Nenáviděla jsem sebe, pomalu i Miriam, a všeho se strašně bála. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem si říkala, že bude lepší to skončit a vyskočit i s ní z okna.
Zachránil mě manžel
Můj muž naštěstí viděl, že je něco velmi v nepořádku, a svěřil se své sestře, lékařce. Ta mu řekla, ať mě okamžitě naloží do auta a odveze zpátky do nemocnice. Tam mi pak diagnostikovali poporodní psychózu. Přestala jsem ihned kojit a dostala léky, které mou psychiku stabilizovaly. Dnes je Miriam půl roku a já už jsem v pořádku – až na občasné pocity úzkosti, které ale prý má každá milující máma. Nikdy mi nikdo nic nevyčetl. Muž se ke mně choval ohleduplně a byl mi velkou oporou. Ale peklo, kterým jsem si prošla, se dá jen těžko vylíčit. Nebojte se říct si o pomoc, není to žádná ostuda. Jinak vše může dopadnout opravdu velmi špatně.