Možná se vám bude zdát, že je Marie trochu zvláštní, když se pozastavuje nad tím, jak prarodiče obdarovávají vnoučata drahými dárky a plní jim prakticky každé přání. Jako maminka dvou kluků si ale myslí, že to není správné.
Žiju přes dvacet let ve spokojeném manželství. Máme dva kluky, jeden už studuje, mladší je pořád ještě žákem základní školy. Dokud byli malí (jsou od sebe tři roky), trávili většinu víkendů u mých rodičů, kteří mají domek se zahradou. Tam měli kluci pískoviště, houpačku, v létě nafukovací bazén, vyřádili se dosytosti.
Jakmile začal starší syn chodit do školy, chtěli si kluky víc užívat i druzí prarodiče. Proti tomu jsem neměla vůbec žádné námitky. Jenže z chalupy si kluci přiváželi domů dárky nejen k narozeninám či svátku, ale i jen tak. Zpočátku to byly trochu lepší hračky, později už hračky opravdu drahé – elektrická auta, malý dron, rádiem ovládaná helikoptéra, prostě na co kluci ukázali, to dostali.
Martina Šebestová
21. února 2023
Manžela jsem prosila, aby svým rodičům vysvětlil, že děti nepotřebují všechno, co chtějí, ale nepochodila jsem. Řekl, že mám být ráda, co by za to přece jiné mámy daly… Když jsem prarodičům naznačila, že si kluci příliš drahých hraček ani neváží, a pokud je rozbijí, řeknou si o něco jiného (většinou ani říkat nemuseli), stejně zas dostali, co chtěli.
Jak začal chodit do školy i mladší syn, přestali dostávat tolik hraček, zato starší syn už ve třetí třídě našel u babičky pod stromkem telefon – ne ovšem nějaký obyčejný, tlačítkový, ale rovnou chytrý, aby se prý nemusel stydět před ostatními dětmi.
Další rok to byly chytré hodinky a telefon pro mladšího. Že byli na takové dárky příliš malí, se brzy ukázalo. Starší rozbil chytré hodinky, mladší telefon. A jak se to vyřešilo? Určitě tušíte, že hodinky i telefon se objevily nové a lepší.
Laura Poláková
19. února 2023
S jídlem roste chuť, takže kluci postupně projevili přání mít dobrý tablet, pak počítač, PlayStation. Všechno už brali naprosto samozřejmě. Ke všem přístrojům dostanou i potřebné doplňky, předplatné na hry a podobně.
Poslední tři roky začali navíc dostávat i peníze. Jako kapesné nebo jen tak na školní výlet, aby si prý mohli koupit nějakou drobnost. Mladší syn považuje za drobnost i to, že si na jarmarku dá trdelník za osmdesát korun a k tomu pití za padesát… Vím, jaké jsou ceny, ale nelíbí se mi, jak se hodnota peněz v tomhle obdarovávacím kolotoči ztrácí.
Moji rodiče jsou z toho dost smutní, protože když se našich synů zeptají, co by si přáli jako dárek k narozeninám nebo Vánocům, kluci místo odpovědi krčí rameny a nevědí. Sami říkají, že nic nepotřebují, že všechno mají.
Laura Poláková
16. února 2023
Podobný přístup mají manželovi rodiče i k tomu, co potřebují kluci na kroužky. Starší se jeden čas nadchl pro karate, tak se hned kupovalo kimono, obutí, sportovní kabela (kimono bylo možné si půjčit), a že synek vydržel sotva půl roku, to nevadilo. Stejně to dopadlo s vybavením pro mladšího, budoucího hokejistu – všechno nové, všechno si vybral sám, v jeho případě trvalo nadšení necelý rok.
Kluci, jak už jsem říkala, přijímají všechno naprosto samozřejmě. A to jsem se ještě nezmínila o oblékání – značková trička, mikiny, boty, čepice, snad i ty ponožky musejí být světových značek. Sama jsem takový komfort nezažila a mám obavy, že to dětem není ku prospěchu.
Až se jednou dostanou do situace, kdy nebudou mít vše podle svých představ, tak co to s nimi udělá? Snažím se s nimi o tom mluvit, ale proti mně je přesila, která jim ukazuje jen konzumní způsob bytí, což se jim v tomto věku moc líbí.