Smutek a zoufalství ovlivní život zásadním způsobem, a pokud vám v té době někdo podá pomocnou ruku, přijmete ji. Co se může stát, ví dnes už dobře Marie (47), snažící se znovu uspořádat svůj život podle sebe.
Měli jsme s manželem moc hezké manželství. Jediné, co mě zprvu trápilo, byla skutečnost, že jsme spolu nemohli mít děti. Časem však touha po dětech vyvanula a stačili jsme si vybudovat spolehlivý a láskyplný vztah. Nic nám nechybělo a mě nikdy nenapadlo, že by se mohlo něco stát a já třeba zůstala sama. A přesně to mě potkalo, když manžel zahynul při dopravní nehodě.
Život se zhroutil jako domeček z karet. Naprosté zoufalství a nesmírný smutek nad ztrátou milovaného člověka naplnil všechny moje dny. Nebyla jsem schopná chodit do práce ani postarat se pořádně o domácnost a sebe. Tolik jsem se utápěla v tom žalu, až jsem po pár týdnech skončila v péči psychiatra. Brala jsem uklidňující léky a chodila na pravidelné kontroly, spíš otupělá než uzdravující se.
Jiřina Sivcová
27. července 2021
Při jedné návštěvě lékaře si ke mně v čekárně přisedla paní, která se se mnou dala do řeči. Byla velice příjemná, svěřila se se svým problémem, kvůli kterému navštěvuje lékaře, a postupně se jí povedlo mě trochu rozpovídat. Odešla od lékaře přede mnou a já si na ni od té doby nevzpomněla. Jaké však bylo překvapení, když jsme se na stejném místě sešly o dva týdny později a paní se ke mně hlásila jako k dobré známé.
Nevyzvídala přímo, ale obratně vedenou řečí se nakonec ode mne dozvěděla, co mě trápí. Projevila takovou míru účasti s mým trápením, že jsem přijala její pozvání na posezení v nedaleké kavárně. Po dlouhé době jsem přišla mezi lidi a paní Blažena, jak se mi představila, navrhla, že bychom se mohly sejít po týdnu. Chodívá prý na přednášky do spolku, který pomáhá lidem v těžkých životních situacích, a ujistila mě, že určitě nebudu litovat.
Kateřina Pokorná
10. srpna 2023
A tak začala moje cesta do sekty – zpočátku jen účast na přednáškách, později jsem se seznámila s dalšími členy spolku (jak si říkali). Po čase mi nabídli, že bych pro ně mohla přispívat do časopisu, který vydávali. Nabídku jsem přijala, aspoň něčím jsem pomalu zaplňovala prázdnotu v sobě. Postupně přišly další úkoly a nakonec mi jejich „předseda“ nabídl bydlení v osadě, kde se mohli členové spolku usadit.
Nevím, co mě nakonec přesvědčilo, že je to přesně ono, co mi chybělo a co mi pomáhá. Jestli to byla každodenní sezení s některým ze školitelů, četba jejich literatury nebo celková atmosféra v komunitě, nevím. Postupně jsem následovala příkladu ostatních členů – prodala jsem byt i auto a peníze věnovala na činnost spolku a zvelebení společného majetku. Nakonec jsem tak vydala i své úpory a nadobro se odstřihla od všech bývalých přátel a známých.
Alena Menclová
12. března 2023
Dva roky jsem žila podle pravidel společenství. Za práci jsem nedostávala plat, ale měla jsem ubytování a stravu, a pokud jsem potřebovala boty nebo oblečení, mohla jsem si požádat. Vlastně jsem toho moc nepotřebovala, většinu času jsem zůstávala mezi „svými“ a okolní svět mě ani moc nezajímal.
Je pravda, že čas hojí všechny rány, a já se postupně dostávala ze svého zoufalství. Smutek ze ztráty manžela zůstával, ale v tom spolku fanatických utěšujících duší jsem se cítila líp. Skoro na dva roky jsem se vzdala všeho, co jsem znala, vyhovovalo mi, že za mne rozhodují jiní.
Laura Poláková
3. října 2019
A pak přišel zlom: pomalu mi začínalo svítat, že tohle není způsob života, jakým chci žít po zbytek svých dnů. Odejít ale nebylo vůbec jednoduché, psychický nátlak byl až krutý, přesto nakonec došlo k dohodě, kdy jsem nemusela utíkat potají a někde se schovávat.
Bohužel teď nevím, jak začít znovu. Veškerý majetek jsem jim dobrovolně darovala, dnes mám jen pár kousků oblečení a doklady. Nemám ani žádné blízké příbuzné, na které bych se mohla obrátit, a stejně myslím, že by mnou nebyli nadšeni. Nezbývá mi než se vzchopit a zkusit, co dokážu.