MARIE (59): Nerada to přiznávám, ale mám radši snachu než vlastní dceru

Na druhou stranu, aspoň teda za mou osobu, kdy a kde už by mohl člověk dát najevo, že má všeho plný kecky a že mu není do zpěvu, když ne před rodinou a nejbližším příbuzenstvem? Copak musí být každý povinně pořád usměvavý, rozjásaný a optimistický? Nemá nárok si nikde postěžovat, že svět je zlej a lidi zkažení, vyjma ordinace svého psychiatra? A opravdu jsou všichni ostatní včetně té paní z článku takoví pozitivisté za všech okolností, aby měli právo druhému vyčítat, že on není? Já bych teda tak radikální nebyla. Taky mám dny, že jsem protivná sama sobě. To se dá pochopit. U případu z článku jsem navíc nabyla dojmu, že matka dává dceři vinu za rozpad manželství a že jí to nechává znát, byť třeba podvědomě. Prostě dcera vůbec nesplnila její očekávání. Napřed nešla na tu vysokou, vdala se, možná že za někoho s kým matka vnitřně nesouhlasila, dovolila si odmítnout stavbu domu na dohled, a šli radši do města do bytu, a na dovršení všeho rozvod, matka sice neví proč, ale stejně pro jistotu opět připomene "konfliktní povahu". Žádnou extra mateřskou lásku tam teda nepozoruju. Ta tam možná byla, dokud ta dcera byla vzorná holčička s dobrým prospěchem, co se držela doma, hezky poslouchala maminku a nebyly s ní žádné problémy. Inu, všichni jsme jenom lidi. Jestli tahle rodina nemá žádný vážnější problém, měli by si gratulovat, a nevymýšlet si problémy, kde v podstatě žádné nejsou. Ostatně, za kým asi tak půjde ta matka, až bude potřebovat pomoc , za takových 15 let, až jí třeba přestane zdraví sloužit? Patrně za tou dcerou - ta je přece sama, pomalu nemá co na práci, tak co by se nepostarala o matku. Přece to nemůže chtít po synovi, ten má dům, zahradu, rodinu... ]:-D